Gypsy šach mat

Od Romů chceme, aby se vzdělávali. Požadujeme, aby nekradli, zapomněli cestu na sociálku a pracovali ve dne v noci. Jako my. Vidíme jejich sousedství jako problém, který se dá vyřešit jedině silou. Jsme ochotni si připustit, že ta tolik nenáviděná národností menšina, by nám občas mohla dávat lekce z lidskosti?

Na jakou vzdálenost jsme ochotni cikána tolerovat? Kolik svého času věnujeme jeho pozorování? Předsudek děděný z kolena na koleno v mžiku přitiskne kabelku k tělu a peněženku v zadní kapse kalhot zarazí téměř mezi půlky. Stokrát přežvýkané příběhy, co kde kdy komu provedli, uspíší krok – co nejrychleji pryč z jejich dosahu. Máte to tak taky nastavené? Nebo jim srdečně potřepete pravicí a zeptáte se, jak to pořád jde?

V naší národní povaze je zakořeněn jakýsi pesimismus, že některé danosti se zkrátka nikdy nemění. Cikáni kradou, ženy jsou horší řidičky, tlustí lidé jsou klid sám a politici to s námi myslí dobře. Když se potkáme s opakem, začneme se dovolávat svědectví z různých zdrojů, že tak tomu bylo vždycky. Jedna pirueta revoluci v našich myšlenkách neudělá.

Moje práce sociální pracovnice mi každodenně umožňuje být Robin Hood v duši a ministr Kalousek v reálu. Ten obrovský rozpor je odrazem toho, jak sociální dávky v naší zemi fungují. Málokdy jsou spravedlivé a nikdy nevyřeší jádro pudla. Velké procento těch, jež hamounsky po napřaženém pařátu z bezedné státní pokladnice hrábnou, jsou ti, kteří slyšeli, že čtvrtý stupeň závislosti si po vísce vesele trandí na kole. Nebo ta můra odvedle dostala na novou pračku – stačí prý jen na sociálce trošku zakňourat. Proč to taky nezkusit? V menšině jsou pokorní, kterým by to hrdost nikdy nedovolila, ale ceny léků je bez milosti dokopou přes práh sociálních úřadů.  

Nedosáhnou li nepokorní na požadovanou sociální dávku, začnou se velmi často zlobně ohrazovat tím, že nejsou zřejmě dostatečně černí. Bylo by hloupé tvrdit, že nejsou tací, kterým se to podařilo.

Mám před očima romský pár v letech. Pán po těžké mrtvici. Jeho paní o něj pečovala – v kvadrátech jednoho pokoje na ubytovně – péčí rovnající se rozlohou zámku Hluboká. Sama, sužovaná byrokracií úřadů a bezohledností lidí, pro které je Romů pořád zbytečně moc. Skláním se před péčí, kterou - námi tak zatracovaná komunita - poskytuje svým nejbližším při cestě na druhý břeh.

V nuzném oprýskaném baráčku, nejlepší místnost, jediná postel, pořádná domácí polévka. „Je to pro mě čest postarat se o mámu,“ řekne Rom, o kterém by většina z nás tvrdila, že určitě seděl. A ne jednou. Vezme ji něžně do náručí a odnese na záchod. Pro Romy nepřipadá v úvahu, aby se o členy jejich rodiny staral někdo cizí. Těžko budete v některém z domovů důchodců hledat občana romské národnosti. Zatímco pro našince je čekací lhůta na umístění v některém z DD i několik dlouhých let. Přespříliš dlouhých na to, abychom viděli naše rodiče bez plínek, s výkaly rozmazanými všude. Zmáhá nás představa, že to tak už bude napořád. A tolik hladí představa, že je někdo umyje, převleče, udělá to… za nás a my už přijedeme jen pohladit, dát pusu, tak jak to bylo předtím. Nejsme zvyklí, že se životní role obrací.

Jistě mnozí budou oponovat – zkuste vedle nich, v jejich sousedství žít! O tom to přece není. Vždy tady bude černá barva i ta bílá. Každá z nich je jedinečná, nezaměnitelná. Není žádoucí, aby jedna suplovala nebo se pokoušela překrývat, likvidovat tu druhou. Vždy bude potřeba obou barev.

Z nedávných ostrých konfliktů na severu těží jen zbohatlíci, kteří si na rasové nesnášenlivosti Čechů odehrají – prachsprostě - nejednu šachovou partii ve prospěch už svých tak tučných kont.