„Pojď na panáka“, hodila jen tak do placu Jana aniž by čekala odpověď, nebo na mě. Byla jsem ráda. Nestíhám to její tempo... ona poctivě denodenně trénuje. Je špičkou ve svém oboru. Je dobrovolnou a těžkou alkoholičkou. „Ta už vychlastala Brčálník“, zasmála se Katka a málokdy se vtip tolik přiblížil pravdě.
Stejně jako skutečný Brčálník nikdo nikdy neviděl, tak nikdo nemohl s určitostí říct, kolik toho Jana vypije, když je sama, když ji nikdo nevidí. A pila nad míru i když byla na očích.
Jak je tenká hranice mezi sklenkou vína každý večer a závislostí? Kolik žen tráví večery ve společnosti alkoholu.... Zapíjejí samotu, smutek, rozčarování, sny které se neuskutečnily…a byly přitom tak blízko.
Každá z mých kamarádek pije a žádná z nich není alkoholička. Všechny svorně říkáme, že to máme pod kontrolou.
Máme, nebo si to jen myslíme?
Já jsem přičuchla k alkohoholu až v Chorvatsku. Ke kvalitnímu vínu. Tam jsem se ho naučila pít. Skleničku bílého k rybě, sklenku červeného večer – na nízkej tlak.
Chorvati jsou rozumní lidé, a vědí, že zapíjet rybu coca-colou je přímo trestný čin, takže tolerují řidičům 0,5 promile. Zvykla jsem si na kvalitní alkohol jako na příjemnou součást života. Když mám na něj chuť. Když mám chuť na sklenku vína s klidným svědomím si ji dám. Nikdy jsem alkoholem nezkoušela zapít nějaký žal…Na něj mám osvědčený recept – cvičení…když mě pak bolí každý sval na těle...ani nevím, že nějaký žal vůbec byl...
Občas jsem nucena strávit večer mezi pijáckou elitou. O té chlapské mluvit nemůžu, tam lze jen s údivem přihlížet, co lidské tělo vydrží..
No, i ženská ekipa zvládne smršť paňáků – většinou tzv. ženská lepidla pochybné kvality a neuvěřitelných následků, namíchané s pivem, vínem, bavorákem a bůh ví čím ještě.Trénovaným nestíhám a nemám nejmenší šanci...odmítnout A kdo tvrdí, že můžu, tak tam nikdy nebyl. Prostě nemůžu. A ty následky rozdejchávám ještě týden poté, zatím co trénovaní druhý den, s úsměvem, pokračují dál. Co tě nezabije, to tě posílí. Prý.Ale to není můj případ. Prostě neumím pít na kvantitu, nejsem ani na přípravku, natož na první ligu.
A protože jsem věděla, že mě zas jedno takové utkání čeká, rozhodla jsem se neponechat tentokrát nic náhodě a nechat si poradit od odborníků a tohle utkání…přežít. Zásobovala jsem se doporučeným vyprošťovákem. A jako holka svědomitá jsem pozřela jednoho Samaritána před akcí, jednoho během a jednoho na závěr…a během…statečně popíjela co se nabízelo, v tempu daném..
A jak mi bylo ještě týden poté? No lítala jsem tunelem smrti tam a zpět, jak na mě vždycky rodina řvala: Ať nechlastám, když to neumím!
