Systém sociální pomoci a podpory v naší vlasti funguje stejně jako varianta hry na vybíjenou. Jako první dostanou ránu do hlavy důchodci, jenže ti jsou zvyklí, poté mladé rodiny, které se rozhodnou rozrůst jen o jednu ratolest.
Bité jako pes jsou rozvedené maminky či lidé v nejlepším věku nad padesát let, kteří najednou zůstanou bez práce. Co dál? Jak se, v případě žádosti o pomocnou ruku, zachová stát, kterému jsme poctivě platili daně?
Ten z našich peněz hradí podivnou hru na pomoc tlupičkám z daleké Ghany, které do naší země přišly za lepším životem. Vybavují se pro ně sociální byty, aby se u nás cítili lépe než doma. Požádá li si mladá, rozvedená maminka o příspěvek na pořízení pračky, je její žádost zamítnuta. Rodiče postižených dětí se musí doslova prostituovat se svými smutnými příběhy po novinách, aby dosáhli na svá práva. A často jsou obviňováni z brnkané na city. Když svým klientům vysvětluji, že sociální dávka zvaná příspěvek na péči, je jakousi podanou pomocnou rukou státu, aby si mohli uhradit péči, kterou potřebují, a že stud opravdu není na místě, cítím ho já, když přijde lékařem, úřadujícím od stolu zamítavá odpověď, která prakticky říká – vy pomoc nepotřebujete, nebo ne v takové míře, jak tvrdí sociální pracovník, který navštíví klienta v jeho domácnosti. On je ten, který chápe čtyři schody vedoucí k bytu jako často nepřekonatelnou překážkou. On cítí moč, která uniká, stejně jako síla. Už nic není jako dřív a těžko se k tomu přiznává. Stát by měl tuto bezmoc vyhladit finanční satisfakcí, která umožní zaplatit třeba rehabilitační cvičení, které uleví ztuhlým a bolavým kloubům a i mysli – člověk najednou nemá pocit, že je tu zbytečný, přebytečný a dojel do konečné stanice, kterou je potřeba urychleně vyklidit.
„Paní doktorka povídala, že v mém věku už to nemá smysl,“ říká smutně osmdesátiletá paní, která na svůj věk vůbec nevypadá. „Jak nemá smysl?!“ rozčílím se a v pomněnkových očích se zajiskří, jako když se škrtne sirkou. „Jste šikulka, navíc s krásným účesem,“ chválím její snahu předvést mi chůzi s chodítkem. Krok je navíc ztěžklý bolestí z nedávné smrti manžela, s kterým už nestačila oslavit šedesát let společného života.
Má vůbec takový špitající či pospávající poslanec představu jak náročná je péče o dítě postižené autismem? Dokáže si představit tu nesmírnou bolest, jakou cítí rodina, když ji člověk zasažený Alzheimerovou nemocí přestává poznávat? Jistě, žádná finanční částka nemůže zmírnit bolest a svést osud z cesty, která je každému z nás předurčena. Obrovské sumy, které za svou nevšímavost pobírají, už jim dávno vzaly schopnost vidět dál od jídelního lístku v poslanecké kantýně.
Systém sociální pomoci v naší zemi je nastaven tak, aby si z něj budoucí generace odnesla poselství, že pomoc si zaslouží ti, kteří se do normálního života snaží zapadnout přímo z vězeňské cely. Svůj trest si odpykali a zaslouží si novou šanci a pomocnou ruku. Nepodařené manželství taková privilegia nemá. Mladý jedinec, kterému okroužkované spojenectví nevyšlo, si tak může pomyslet, že pro společnost je cennější, pokud svého nezdárného partnera chytne pod krkem.
Náš stát rozšafně pomáhá lidem, kterým se z různých, často science fiction důvodů, nechce pracovat a tím pádem odvádět daně do naší stále poloprázdné pokladnice. Až příliš lehce se poklekne před urážkami, výhružkami nejvyššího kalibru s odstínem rasové diskriminace a sociální dávky se přidělují jen proto, aby byl od problémových lidí klid. Je zajímavé, že slzy takovou moc nemají. „Paní běžte si brečet jinam. Je mi vás líto, ale pomoci vám nemůžu.“ Neumím nebo nechci? Nebo nemám ty prostředky? Či se chovám jen tak, jak mě zaučili ti přede mnou?
Náš sociální systém vzkazuje – pokud se již narodíš, onemocníš nebo přijdeš o práci - postarej se o sebe sám. Sakra, k čemu tedy platíme daně?!
