Stát svým občanům utáhne opasky tak, až jim vylezou oči z důlků. Šetřit se musí. To vědí i odcházející poslanci. Proto tučné odchodné přijímají mlčky a bez připomínek. Přesně jako ve Sněmovně – nemají námitek.
Buď spí, čtou noviny nebo esemeskují. Dlouhé čtyři roky. Ruka podpírá ztěžklou hlavu – možná pomůže káva z kantýny. Za dvacku pohostí i příležící kolegy.
Zatímco se naši zástupci, které jsme si zvolili, protože nám cosi slibovali, občerstvují, obyčejný lid si za tu samou dvacku pořídí denní tisk, aby se dozvěděl černé na bílém, že opravdu se nevyplatí rodit děti, případně v té nejhorší možné sociální situaci na to skočit a jedno do statistiky si udělat. A sotva si stoupne na nožky, sundat mu plínku a vrznout ho do jesliček, kde už se o něj postará státní zaměstnanec. To je sorta sama pro sebe. Úředníci stejně jen popíjejí kávu, hasiči poskakují po střechách a hrají si s hadicí a policie nesmyslně pokutuje naše vystresované spěchání. Vláda se rozhodla tento šlendrián potrestat snížením už tak směšných platů o deset procent. Mnozí z nás tak holt musí oželet nové vozy, dovolené, kabelky a kožíšky pro milované manželky.
Odcházející poslanci si mezi sebou rozdělí víc jak 38 miliónů korun. Stejně jako nás, jistě i je trápí otázka, co dál? Jak udržet stávající standard. Jak nepadnout níž? Lze vůbec padnout níž? Kam až se to dá nazývat životem a kdy už je to jen holé přežívání?
Depresivní dny na promáčeném listí, které začínají a končí tmou, do které křičí výkladní skříně, že Vánoce jsou tu cobydup. Míjíme potrhané volební plakáty, které slibovaly, že se někdo popere za naše lepší bytí. Pohodlná křesla rozebrána, hra na pravdu začíná.
Dnes se tedy nevyplatí rodit a vychovávat děti, také spořit nebo začít podnikat je bludný počin rovný tomu žít dál v povodňové oblasti. Neměli bychom být tak hloupí, abychom dali výpověď ze zaměstnání a s chřipkou či zlomenou nohou snad vylehávali doma. Nějak jsme to zvládli dřív, zvládneme to i teď…Slova našich babiček a dědečků doznívají nám v uších čím dál slaběji a oni už tu s námi nejsou, aby je zopakovali. Parkinson, Alzheimer, Rakovina. Ti tři popravili jejich duše a pak i těla, předčasně – snad aby nemuseli přihlížet našemu pomalému umírání. Ano, z lidí se vytrácí přirozená touha se prát o vyšší příčku ve strachu, že přijdou i o to stávající málo, které mu říká, šalamounky řečeno, pane. Naše domovy, ve kterých bydlíme, auta, ve kterých jezdíme, dovolené, které trávíme, totiž patří ve skutečnosti někomu jinému. To, že pravidelně a nespravedlivě, třesoucí se rukou, odkrojujeme nepoměrně velký díl z našeho příjmového koláče na hypotéky a různé půjčky, nám vhání do tváře ten pesimistický škleb, za který nás Evropa tak ráda kritizuje.
Nemáme chuť si dělat malé radosti, z kterých - jak nám tvrdili - se skutečný život skládá, protože víme, že on se sestává hlavně z problémů a povinností. Když myslíme, že už vážně nemůžeme, přijde od milovaného státu stimulující odměna ve formě nějakého nutného zdražení. Nemáme chuť být optimisté, i když oni to mají určitě lehčí. Nemáme chuť kouzlit úsměvy, protože by nás měli za blázny. A nebo ještě hůř, museli bychom vysvětlit, jak je to možné, že jsme v dnešní době šťastní.
