Čínou o trekových holích - 1. část

"Nechtělo by se ti se mnou za Karolínou do Číny?" zeptala se mě Lenka, jejíž dcera studovala čínštinu na univerzitě v Nanjingu. Nabídka, která se neodmítá. No a já odmítla.

Odmítla kvůli jiné cestě, neméně atraktivní. Neuplynul však ani týden a čínský červíček začal pomalu hlodat. Čína, můj první velký cestovatelský sen, který jsem už dávno pohřbila. A teď taková šance.

Po čtrnácti dnech neustálého zvažování jsem se osmělila: „Platí pořád ta nabídka cesty do Číny?“ Lenčin rozzářený úsměv naznačoval, že platí. A tak se mohlo začít plánovat a zařizovat.

Jednoho květnového dne tedy konečně sedíme plny očekávání v autobuse směr Praha. „Proč kulháš?“ zajímá se Lenka při výstupu na Florenci. „Nevím, zřejmě přesezená noha,“ prohodím, netušíc, že tak jednoduché to nebude. A tak začala série různých překvapení. 

Na letišti v Moskvě na nás čeká překvapení první -  let do Šanghaje má zpoždění, odhadem 10 hodin! U ostatních cestujících se ujišťujeme, jestli jsme dobře rozuměly. Personál mlží. Jsme upocené, unavené, naštvané, nechápající. Vypadá to nedobře. Probere nás až rozsochatá matrona, která se ne příliš výrazně snaží dopátrat cestujících směřujících s Aeroflot-China Airlines do Šanghaje. Zbystříme a dožadujeme se detailů. Po dvou hodinách čekání nakonec přece jen odlétáme vtěsnány do několika volných míst dalšího z šanghajských letů. Zleva Číňan frkající, zprava Číňan mlaskající, uprostřed my a  prostoru pramálo. A celkem vzato se dalo čekat, že na zavazadla už se ani nedostane. A tak nakonec ze šanghajského letiště vyrážíme nalehko v naději, že se se svou bagáží ještě někdy setkáme. 

Sháníme se po autobusu, který by nás dovezl přímo na nádraží. Schyluje se k první konfrontaci s čínštinou. Odchytáváme kolemjdoucího zřízence. Nechápe. Zkouším to tedy jinak: „Ššššš.“ Celý se rozzáří. „Hůhů,“ zahouká a rukama pohání kola lokomotivy směrem na severovýchod. Ještěže zažité stereotypy přežívají nezávisle na míře pokroku.

A jsme v Nanjingu, hlavním městě provincie Jiangsu. Se svými šesti a půl miliony obyvatelstva  je to hned po Šanghaji druhé největší město východní Číny. Do r. 1949 dokonce hlavní město celé Číny.

Ubytování

Bydlíme v bytě s Karolínou a jejím slovenským spolužákem Štefanem. Byteček malý, ale vyhovující. Vstup do domu poněkud bizarní, ale člověk si zvykne. Zato máme sympatické sousedky. Povídáme si, kdykoli se potkáme. Ony čínsky, my česky a hodně se u toho nasmějeme.

Vyhlídka z našeho okna je většinou zahalená smogem. Čirých dnů je pomálu.

Čemu ale smog nebrání je výhled na základní školu pod námi. Je pondělí ráno a bez ohledu na jet lag vstáváme. Ze spánku nás burcuje hlasitá hudba. Začíná nový týden a na školním dvoře právě probíhá velké ranní shromáždění – vlajka, hymna, proslov, zpěv, společná rozcvička. 

Naše zavazadla jsou na světě. Momentálně ve vlaku z Šanghaje, jak oznamuje telefonát. A budou na nás za půl hodiny čekat na nádraží. To zprvu odmítáme, ale nakonec rezignujeme a přistupujeme na kompromis. Nebude to nádraží, ale zastávka metra poměrně daleko od našeho bydliště. Jsme naštvané a chystáme se to dát patřičně najevo. Vybraní jedinci čínsky, my s Lenkou mimicky. Ovšem při pohledu na drobného človíčka vynořujícího se z útrob metra v obklopení několika těžkých zavazadel je vše odpuštěno.    

Nemocnice

A teď zpět k mé noze. Po ranním probuzení zjišťuji, že nárt pořád bolí, navíc noha natekla. Chce to akci. Za doprovodu Karolínina čínského kamaráda se registruji na recepci nanjingské nemocnice, dostávám zdravotní kartu a na dvě hodiny usedáme do čekárny ortopedie. Vyhlížíme, kdy se na světelné tabuli objeví mé jméno. Konečně. V té směsici čínských znaků je nepřehlédnutelné. V ordinaci s otevřenými dveřmi (zřejmě běžná praxe) nás vítá mladý doktor. Máme štěstí, že mluví anglicky. U starší generace je to prý spíš výjimka. Dostávám protizánětlivý lék, panu doktorovi poděkuji a odcházím s nadějí, že vše je v pořádku a náš výlet do hor není ohrožen. 

Čajovna

Zatímco Karolína tráví dopoledne ve škole, couráme se s Lenkou po kampusu. Noha si žádá odpočinku, tak končíme v blízké čajovně. Zkušení cestovatelé varují, že v čajovnách musí být turista ostražitý. Jeden tam může nechat majlant. Pečlivě studujeme čajový lístek – vše v čínštině, pouze ceny mezinárodně srozumitelné. Jasmínový čaj objednáváme pomocí anglicko-čínského slovníku. Je to ovšem boj. Angličtina obsluhy je víc než lámaná. Pomocí angličtiny a gest objednáváme jednu konvičku - cena 26 jüanů (cca 100 Kč). Několikrát naši objednávku opakuji a ověřuji, je-li vše jasné. Na stole se objeví dvě sklenice s plovoucím jasmínem. Moc nevíme, co s tím. Já lístky cedím mezi zuby, Lence to moc nejde. Pomocí rukou se servírce snažíme předvést proces cezení. Slovo cedník se v našem kapesním slovníku bohužel nevyskytuje. Po několika neúspěšných pokusech to pochopí a přání vyplní. Čaj je lahodný a my konečně spokojené.

Ovšem pouze do chvíle, než jdu platit. „56 dollars“, ozve se zpoza pultu. Polknu a snažím se vypadat sebejistě. Pečlivě artikuluji: „No dollars on the menu. 26 jüans only“  „56 dollars“, nedá se.  Tak znova – no dollars… Majitel čajovny zpovzdálí vše bedlivě sleduje. Podlamují se mi kolena. Jak tohle skončí? Zamkne nás tady? Zavolá policii?  Po chvíli servírka vyměkne a jde s cenou dolů: „ 26 dollars“. Znovu opakuji: „No dollars,“ a z peněženky vytahuju jüany – bankovky v hodnotě 20+5+5 a jsem odhodlaná vytrvat. Drobné nemám. Čekám, jak zareaguje a že mi třeba něco vrátí, protože dávat spropitné není v Číně zvykem. K mému úžasu mi servírka jednu tu pětku pořád dává zpět se slovy: „We are friends.“ „Friends?“ nechápu. „Yes, we are friends“, přitaká s úsměvem. Takže dostáváme slevu jednoho jüanu?  Ohó, tak raději rychle pryč, než si to rozmyslí. Venku se snažím vše pořádně vydýchat. O co tady vlastně šlo? Co to na nás hráli? Nechápu. Lenka slevu vyhodnotí jako uznání mé odvahy a bojovnosti. Jiné vysvětlení nás opravdu nenapadá.

Nanjing - Park u jezera Xuanwu 

Celý park se skládá z pěti ostrovů propojených mosty. Je to oblíbené výletní místo místních obyvatel - pagody, zahrady, chrámy, lodičky, různé atrakce.

V zahradě bonsaí si oproti těm dokonale sestřiženým stromkům připadám dost neupravená. Není divu v tom vedru. 

U blízkého budhistického chrámu využívám možnosti něco si přát. Přimlouvám se za svoji nohu a přáníčko zavěšuji na strom přání. Jen nevím, jestli to není při těch mnoha nachozených kilometrech příliš troufalé. Pro jistotu zapaluji i obětní tyčinku.

Čínské jídlo

Karolína nás vodí do osvědčených vývařoven. Jídlo je vynikající a neskutečně pestré. Jíme hůlkami, zpočátku dost neohrabaně, ale časem získáváme na zručnosti. A hůlky pak neodložíme po celý zbytek pobytu. 

Pokračování příště.

2. část