Čínou o trekových holích - 2. část

Na naší třítýdenní cestě po Číně nás, vedle již zmíněných zážitků z první části, čekala krajina snů, setkání s místním etnikem, davem turistů, téměř zapomenutým krajem a nezapomenutelným velkoměstem.

První velký výlet. Letíme do Guilinu, milionového města autonomní oblasti Guangxi na jihu Číny u hranice s Vietnamem.

Hned první věc, na kterou ve městě narazíme, je tržiště. Rušné, pestrobarevné, voňavé i zapáchající. Všude kolem vykřikující trhovci, vrtící se hádci, poskakující žáby, po sobě lezoucí krabi, opelichané slepice, ovoce a zelenina druhu známého i neznámého.

Když  se atmosféry tržiště konečně nabažíme, pokračujeme dál do centra Guilinu.Toulky městem jsou zajímavé, ale řádně vyčerpávající. Při návratu do hostelu už nadšeně plánujeme vysněnou plavbu po řece Li na bambusovém voru do naší další destinace, města Yangshuo.

Jenže. Třítýdenní deště řeku rozvodnily a na romantiku můžeme zapomenout. Jediná možná vodní náhrada je plavba turistickou lodí.

Přístavištěm se hrnou neskutečné davy organizovaných skupin turistů a mně se chce brečet. To je přesně to, co jsem nechtěla. Asi jsme měly jet raději autobusem.

Konvoj lodí nakonec všechny lidi rovnoměrně pojme, a když se člověk hodně snaží, tak si to turistické hemžení a selfíčkování dokáže příliš nepřipouštět. Pomineme-li všudypřítomné turisty, zataženou oblohu a občasný déšť, daří se nám plavbu užívat. Příroda kolem je opravdu úchvatná.

Voru nám sice dopřáno nebylo, ale zato se nám podařil úžasný pěší výlet podél řeky Yulong, stranou turistického hemžení. Nikde nikdo, jen pár domorodců a kolem podmanivé kopce a rýžová políčka. Musím říct, že to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v Číně. Teda pro mě, noha už tak nadšená nebyla.

Rýžové terasy v Longsheng

Dalším cílem naší cesty jsou rýžové terasy v okolí vesnice Dahzai. Po tříhodinové cestě autobusem jsme na místě. Okamžitě se kolem nás začnou rojit místní nosičky z etnika Yao. Nás si vyhlídly hned tři sudičky a drží se nás zuby nehty. Jsou neoblomné, a tak se nakonec svěřujeme do jejich péče. Rozebraly si nás, do krosen naložily naše bágly a než se stihneme vzpamatovat, uhánějí směrem, kde pouze tuší náš hostel. Jejich tempu jen stěží stačíme. Noha dostává zabrat.

Konečně jsme nahoře. Jen tak se nás ale vzdát nechtějí. Když nahoru, tak i dolů. Našemu upozornění, že si pobyt zřejmě o den protáhneme, nedůvěřují. A tak nás časně ráno, v den domnělého odjezdu, budí místo kohouta hlasité štěbetání. Nadšení však přechází v rozčarování, jakmile oznámíme, že se odjezd odkládá. Nazítří je to ale na jistotu. Kohout nemá šanci.

Šanghaj

Do Šanghaje se mi původně ani moc nechtělo. Nakonec ale, protože se stala důležitou destinací na naší cestě do Číny, jsem byla ráda.  Některé zážitky stály určitě zato.   

A ještě trochu lidského elementu.

Epilog

Omlouvám se své pravé noze, že jsem ji tak přetěžovala. Obstála se ctí, i když se nakonec ukázalo, že to odnesla jedna nártní kůstka. Ale jak by řekl Ján Kollár: Stoj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš ...

Takže díky, noho posvátná, že jsi to se mnou vydržela. Velký dík patří i oběma mým trekovým hůlkám.