Spaní s hvězdičkou

Blaženě se roztahuju ve vlastní posteli. Je čistě povlečená, čerstvě voní a uprostřed je najednou plno místa. Potomek zatím spokojeně pochrupuje ve vlastní posteli v sousedním pokoji. Aach... My rodiče opravdu nepotřebujeme ke štěstí tak moc. Jedna nerušená noc spánku je nám vzácnější a nedá se koupit. Bohužel ani naplánovat a rozhodně ne zaručit.

Potomek se ve středu naší postele zabydlel, když rostly zuby. Do té doby dítě spokojeně spalo v dětské postýlce stojící u postele na mojí straně. Kvalita spánku se postupně zlepšovala, dokud nepřišly zoubky a s nimi záhadná schopnost tvrdě spícího dítěte vycítit, že se jeho tělo dotklo matrace, rychlého probuzení, pláče, zvednutí, usnutí.... a tak to šlo, dokud jsme s mužem v zoufalství nezkusili uložit potomka k nám. A potomek spokojeně spal aspoň pár hodin. Je to jenom přechodné, říkali jsme si. "Jasně, jen si tomu klidně věřte, naivky!" Myslel si potomek.

Už jsme se ho nezbavili, i když zuby na pár týdnů přestaly. Najednou byla postýlka nepřítelem číslo jedna. Zkoušela jsem tam dávat přes den oblíbené hračky, potomka tam vrazit coby součást hry. Zkoušela jsem ho tam odložit spícího, ale spánek nikdy nevydržel, ten radar byl očividně natrvalo. Zkoušela jsem i zlomit drahouškovu vůli a vydržela jsem jeden večer čtyřicet minut nepřetržitého hlasitého a hysterického řevu. Zjistila jsem, že lámat vlastní dítě není pro mě. A vzdala to. Z postýlky se stala úžasná odkládací plocha. A potomek se do ní stejně přestával vejít, roste hezky rychle.

Měli jsme teď docela fajn období, dítě usíná čím dál líp, je samostatnější, rozumnější. A zabírá čím dál víc místa. A i když společná rána jsou fajn a mazlení je příjemná odměna za spoustu jiného utrpení spojeného s obstaráváním drahého potomka, napadlo nás, že je možná čas na velkou postel, samostatnost, soukromí. Odhodlali jsme se k návštěvě Ikey, neboli pekla, které vám vysaje duši i peněženku. Přežili jsme bludiště, předměty, bez kterých je naše domácnost zoufale nefunkční, dětské oddělení, řvoucí ječící a honící se haranty a jejich rodiče, samoobslužný sklad, půlhodinovou frontu u pokladny a půlhodinovou frontu u odvozu. A můj muž nadšeně sestavil postel. A já jsem nadšeně prala nová prostěradla, chystala barevný přehoz, přesouvala nábytek a tiskla kalendář, do kterého budeme moc každé ráno nalepit hvězdičku pro velkou dámu, která umí spát sama.

A jako velmi často (a poučíme se?) jsme si mysleli, že to máme zvládnuté. První noc byl potomek nenadšený a z postele utíkal. Druhý večer se tam usadil sám od sebe, odříkal večerní proslov písniček a loučení s hračkami a objekty a lidmi a pak padl na polštář a spal.

A já jsem padla do naší postele a zjistila, že ten moment, na který jsem tak dlouho čekala, mě neskutečně znervózňuje. Tolik místa. A jak budu vědět, že dítě spí a dýchá, nedusí se pod peřinou, je v pořádku a nic mu nehrozí? Zase jsem měla pocit, že coby matka musím nad dítětem bez ustání bdít. Stalo se mi to i během prvních dnů, když jsme potomka přinesli z porodnice. V noci (a tím myslím opravdu v noci, když non stop kojení konečně na chvíli ustalo kolem druhé ráno), jsem nechtěla zhasnout světlo, protože jak budu vědět, že je dítě v pořádku? Můj muž ze mě začínal šílet. Nechápal, že po tak dlouhé době, kdy se dítě ve mně vrtělo, kopalo mě do žeber a bylo se mnou jedna bytost, mám najednou strach, že beze mě nezvládne nezávisle dýchat. Po pár minutách jsem uznala, že světlo opravdu zhasnout můžeme a nakonec jsem odpadla.... A po pár dnech vypršely poporodní hormony, které mě proměnily v superženu a spánek byl čím dál důležitější....

Snažila jsem se usnout a představovala si, jak ráno nalepíme první barevnou hvězdičku a budeme chválit úžasného potomka. A po přibližně pěti kontrolách jsme uznali, že dítě je v bezpečí. Zhasli jsme a snažili se usnout. A v půl jedenácté se domem rozlehl řev. Potomek se nechal nachytat a neměl z toho žádnou radost. Rozhořčeně slezl z neznámé postele a potkal se se mnou ve dveřích. Žádné objímání, kdepak, už se totiž umí pěkně vztekat. Dítě sebou hodilo na zem a ječelo, odmítalo se nechat zvednout, odmítalo se vrátit do postele, či být přeneseno do postele naší, hračky byly odhozeny ať jsou jak chtějí oblíbené a pokus o komunikaci to jen zhoršoval... pomsta byla sladká.

Slzy přešly, potomek se vrátil na své právoplatné místo, my jsme posunuli polštáře pěkně na kraj, kam patří a všichni jsme si mohli vydechnout. Hvězdičky pořád čekají. Ale není všem dnům konec...