Zpátky do kolotoče

Vánoční výzdobu jsme sundavali skoro s úlevou. Potomkovy druhé Vánoce byly mnohem náročnější podnik. Před rokem se dítě jen převalovalo a stačila mu jedna místnost. Na Silvestra si samo sedlo, začátkem roku pak začalo lézt a otevřel se mu celý dům. Letos jsme chystali Vánoce pro chodící a mluvící dvacetiměsíční batole, které sice nemá moc pochopení, ale o to větší chuť zapojit se do každé akce.

Vánoční stromečky se v Anglii zdobí už začátkem prosince, někteří nadšenci vyzdobí dům už v listopadu, někdo to nechává na později, ale půlka prosince je většinou čas, kdy všichni, kdo Vánoce slaví, mají stromek i výzdobu hotovou. Z dětství v Česku si pamatuju stromky na balkonech paneláků čekající na Štědrý den a také stromky létající z oken - nejjednodušší způsob, jak je po Vánocích z bytu dostat (pochopitelně si pro ně zodpovědní majitelé hned došli a přenesli je k popelnicím).

Potomek měl o stromek v jídelně pochopitelně ohromný zájem, jako o jakoukoli novinku, a zdobení probíhalo za nadšené asistence - já a můj muž jsme ozdoby věšeli, potomek se jich co nejvíc snažil sundat a aportovat je zpátky. Cvrnkání do ozdob a příležitostné nošení nám jich zpět byla zábava, která vydržela tak dlouho jako stromek. A co teprve světýlka, jaká záhada.... Za úspěch považuju, že stromek zůstal stát celé svátky, nezřítil se, žádná ozdoba se nerozbila a potomek se nezranil žádným z mnoha způsobů, které mě napadly.

Tenhle věk je fajn. Dítě je pořád ještě plně v přítomném momentu, neřeší dárky ani Santu, nemá žádná očekávání. Když jsme pod stromek dali dárky, dítě se zabavilo skládáním balíčků do sloupku a následném přemisťování a přestavování. Bylo skoro škoda začít ty dárky rozbalovat... Největší zájem pak byl o dárky naše, ne o potomkovy...

Bylo to nostalgické a hezké. Vánoce s dítětem jsou o něčem úplně jiném než dřív. A coby rodiče si je narozdíl od potomka budeme pamatovat napořád. Pár dní po oslavách, v onom příjemném mezidobí před Silvestrem, kdy se nikam nemusí, nikdo přesně neví, jaký je den, není třeba vařit a přehnaně uklízet, mě začalo pobolívat v krku. Pak přišly teploty a na Nový rok jsme sháněli doktora. Stonání není nikdy fajn, ale je výhoda onemocnět, když je manžel doma a může obstarat potomka. Nafasovala jsem antibiotika a pokračovala v polehávání. Dostalo se mi extra vánočního dárku - čtecí čas. Najednou jsem mohla ležet v posteli, nic nedělat a číst a číst. U postele byl stoh nepřečtených časopisů a hromádka úžasných knížek, na které dlouho nebyl čas. Takhle užívat jsem si mohla naposledy v pozdním těhotenství, což mi připadá jako před sto lety. Čas doma jen pro sebe je luxus, který se mi jen tak nedostane, takže musím přiznat, vůbec se na zanícené krční mandle nezlobím, naopak.

Všechno ale musí skončit. Pomalu se sbírám, doháním resty a zjišťuju, že praní a  skládání plen je definitivně nad mužovy síly. Ale vaření a koupání a proházky ho baví a když opravdu musí, tak vyluxuje - co víc si přát. Jedno z dalších zjištění o Vánocích v kruhu rodinném s malým dítětem je, že dům zůstane chaotický ať dělám, co chci. A bude nepořádek - čím víc času trávíme doma, tím víc nepořádku, nebo jdeme ven a přineseme aspoň nějaké bláto. Uklízení je najednou bezvýsledná snaha. Nic nezůstane, kde má. Takže další důvod netrápit se tím, že nemůžu fungovat na sto procent...

Zítra se muž vrátí do práce a já tím pádem taky, možná konečně uzná, že se opravdu nemám čas nudit. Zatím s úšklebkem říká, že ten skoro týden domácí péče byl hračkou... Nový rok začal nenápadně a bez humbuku, náš první rok v novém rodinném složení bez dědečka, doufám, že to bude rok dobrý pro všechny blízké i vzdálené.