Chvilka ticha

Potomek se nám rozmluvil. Najednou nezavře pusu jak je den dlouhý. Dokonce začne mluvit ještě dřív, než ráno otevře oči. Ještě loni jsem se občas bála, že mluvit nikdy nezačne. Už kolem osmnácti měsíců chytré články hovořily o tom, kolik slov průměrné dítě umí. A to naše mlčelo. Já vím, každé dítě je jiné. Ale mnoho z nás prvorodičů občas napadne: dělám něco špatně? Rozbít dítě je očividně těžší, než se nám chytré články snaží namluvit...

Potomek vždycky jevil ohromný zájem o dění kolem a komunikace rozhodně nebyla problém, ovšem slova jako taková v ní zahrnutá nebyla. Všechno čtení knížek, ukazování obrázků a napodobování zvuků se setkalo se smíchem a zájmem, ale ne napodobováním a opakováním. Sem tam se ozvala během blábolení nějaká slabika, ale za slovo se opravdu považovat nedala.

Až koncem loňského roku se otevřela stavidla. Jako všechny důležité události v batolecím životě se to událo tak nějak samo od sebe, přes noc. Stejně jako přetáčení, lezení, stání, chození, dítě se prostě jednoho dne probudí a umí dělat něco, co bylo den před tím nemožné. Zničehonic jsme zjistili, že všechna slůvka a říkánky jsou napevno usazené v té mrňavé hlavě, dítě ví, kdo jsme my, které je které zvířátko a především co se stane, když bude dítě urputně opakovat nejoblíbenější slůvko: cookie!!

Z uvažování nad tím, zda zaostávám coby rodič a mé dítě se nikdy nerozmluví, jsem se přesunula rovnou do fáze "je možné, že mám doma géniuse?", když dítě začalo ukazovat na stránku v časopise a opakovat: "Tesco! Tesco!" Je možné, že se potomek naučil i číst? Pak mi došlo, že stejně jako dítě rozezná obrázky zvířátek a umí je pojmenovat, rozezná i logo Tesca, kam jezdíme každý týden nakupovat. Oddechla jsem si, že nemusím nikde hledat kontakt na Mensu a potomka pochválila. Je neuvěřitelné, kolik informací dokáže mrňavé dítě vstřebat. S mluvením se ukazuje, jak moc se toho dítě za necelé dva roky zvládlo naučit. Dny doma jsou občas tak zaplněné činností, že mám pocit, že potomka jenom odsunuju, ovšem očividně mu stačí být součástí domácnosti a vstřebávat dění kolem jako houba.

Loni nám dítě knížky nosilo, chtělo sedět na klíně a mít je předčítané pořád dokola. Teď si čte samo a rádo ukazuje, co je co. Po pár týdnech se ke zvířátkům přidaly i zvuky. Pamatuje si všechny možné říkanky a písničky, které každý týden opakujeme v bazénu a do nekonečna si je s vervou prozpěvuje, tedy spíš jejich části, což mi připomíná moje adaptace písniček, ze kterých si pamatuju každé páté slovo. Ráno si řekne o čaj, učí se zdravit a děkovat, přidává nová slůvka. Zticha je jenom, když hluboce spí, jí, nebo nám rozebírá peněženku, kabelku či cokoli jiného s čím nemá dovoleno si hrát. Tiché momenty jsou vzácné a v momentě, kdy večer konečně odpadne po zopakování všech ukolébavek a písniček, se domem rozhostí úžasná tichá atmosféra.

Pochopitelně, pokud řekneme cokoli, co se říkat nemá, dítě to nadšeně a donekonečna opakuje. Takže pozor na jazyk...

Je fajn sledovat, jak se rýsuje malá osobnost, vidět jak se naše rodinná dynamika mění a posunuje. Pochopitelně nic není dokonalé. Se slovní zásobou přichází dialog a pokoušení hranic. Slůvko ne se učí lehko. Myslím, že těch dvacet jedna měsíců byl jenom trénink a ta opravdová práce nám teprve začíná....