V pondělí byly titulní stránky všech lehčích britských deníků věnovány princi Georgeovi a jeho pokrokům. Princ George už totiž stojí a vodí se za pomoci dospělých. Pokud je fakt, že skoro roční dítě začíná podnikat první krůčky takovou událostí, divím se, že fotografové a novináři nedorazili i k nám. Náš potomek už totiž chodí zcela bez pomoci. Fajn, je o pár měsíců starší než George a jeho rodiče nejsou ani slavní ani vznešení, nicméně první kroky vyvolaly neskonalý zájem celé rodiny, přátel i sousedů.
Každé dítě je zkrátka celebrita ve svém vlastním malém smyslu a mě nepřestává překvapovat, kolik zájmu a pozornoti dokáže jeden mrňous vyvolat. Byla jsem vždycky jednou z osob, které se o cizí děti nezajímaly a o děti známých jevily jen a pouze zdvořilostní zájem. Nikdy jsem nesoupeřila o titul nejpopulárnější tety. A teď tady píšu ódy na vlastního potomka.
Chodit s pomocí jsme uměli už nějaký čas a sem tam se nám povedly dva tři kroky. Tento týden ovšem nastal přelom, potomek získal sebedůvěru a um a začal přecházet místnost, otáčet se, přenášet hračky, šplhat do schodů, přelézat vchodové dveře, slézat z postele a šplhat na gauče a židle. Je zábavné jeho podniky sledovat, má neskutečně nadšený vítězný výraz, dává si pozor, zda obecenstvo věnuje výkonům náležitou pozornost a i nadále prokládá samostatné výpravy chozením s naší pomocí, ale teď už frajersky s jednou rukou. A rád si pak zatleská.
Takže se máme co otáčet. Každý pokrok znamená víc práce a pozornosti z naší strany, s bezpečností je to čím dál tím složitější, ale zvládáme to. Potomek je nadšenou součástí veškerého dění. Přidá se ke každé aktivitě a s každou činností chce asistovat. Nacpe se pokud možno před nás a na nás kdykoli se snažíme něco dělat ve stoje. Pokud při čemkoli sedíme, chytá nás za ruce a chce obcházet dům. Cokoli rovnáme nebo přenášíme touží prozkoumat, rozložit, zpřeházet, eventuelně ochutnat. Večer padáme vyčerpáním (my, ne děcko). Touha po zážitcích a učení se z dítěte přímo sálá a je pocta být tomu přítomná. Krom toho také dítě rychle roste. Myslela jsem si, že mrňata rostou postupně, mám ale dojem, že rostou skokem. Občas se potomek vzbudí a přijde mi tak nějak větší. Pak připravím oblečení, které ještě před pár týdny bylo krásně volné a tričko je najednou sotva do pasu, kalhoty do půl lýtek, bodíčka nejdou zapnout a čepičky sedí jen na vrchu hlavy.
Momentálně je potomek stále velmi mazlivý a touží po naší společnosti a po kontaktu. Rád se seznámí s novými lidmi, ale nepotrpí si na žádné důvěrnosti. Užívám si tuhle objímací a pusinkovací fázi, protože je dost dobře možné, že ji vystřídá čas protestů, boj o samostatnost a autoritu. Potomek je také neskutečně komunikativní, i nadále mluví vlastní řečí, neustále na něco ukazuje a očividně se při tom vyptává. Odpovídáme na domnělé otázky a vykládáme mu všechno možné. Oba jsme se s mužem přistihli, jak napodobujeme často se opakující slovíčka. Potomek zbožňuje čtení a prohlížení knížek, zadumaně listuje i těmi našimi, bez obrázků, s vážným výrazem. Je zvláštní, že zatím žádný z ukradených svazků nezničil, narozdíl od novin a papírových kapesníků.
Nedávno jsem poslouchala diskusi o vzdělávání dětí a o tom, jak děti ve školní přípravce nereagují na vlastní jméno, nemají pořádnou slovní zásobu, nevědí, co je knížka. Mluví se většinou o dětech nevzdělaných rodičů, o dětech chudých, kterým se doma nikdo moc nevěnuje (chudí většinou znamená lidé nezaměstnaní žijící na podpoře, takže výmluva na zápřah v práci tu moc nefunguje). Přijde mi neskutečně divné, že někdo může mít doma dítě, své vlastní dítě a nevěnuje mu ani tolik pozornosti, aby dítě znalo své jméno, umělo poskládat větu, hrát si. Osobně mám pocit, že potomek se vychovává sám a já tomu přihlížím, občas si vyčítám, že se mu nevěnuju až dost, ale pak slyším podobné věci a diskuse o tom, že školní docházka by měla začít ve dvou letech, aby měly všechny děti šanci na pořádné vzdělání. Ani za nic bych nechtěla, aby stát nahradil mojí funkci, připravit potomka na život je pro mě výsada a povinnost, která začala těhotenstvím. Sice mívám občas pocit, že nevím, co dělám, ale očividně se všechno nakonec uspořádá, jak má, stačí následovat instinkt. Nedělat nic je pro mě nemožné, nejde to. Je smutné žít v jedné z nejrozvinutějších zemí světa a poslouchat podobné diskuse, zprávy o tom, jak děti v první třídě pořád ještě potřebují pleny a jak opouštějí vzdělání bez schopnosti číst a psát. Nedává to smysl. Jakoby lidé nechtěli převzít ani základní zodpovědnost za svůj život a přitom mají tolik možností. Naštěstí kolem sebe vidím dost spokojených a fungujících rodičů a dětí, určitě to není tak zlé, jak to média líčí, ale nedá se nad tím nepozastavit, když jde o budoucnost potomka a tolika jiných dětí.
