Občas mě můj muž přivádí k zoufalství. Jako dneska. Uklízím byt, mám na to čas, tak si dávám záležet. V dolní části psacího stolu, kde se dá umístit počítač, má můj muž krabici s dokumenty a za ní všechno možné, co nepotřebuje, ale nechce vyhodit. Minulý týden tam dělal velké organizování - na půl dne zabral celou místnost, nedalo se projít ani tam ani ven, zcela naplnil koš na papír a zvesela odjel na konferenci. Já jsem ty odpadky pochopitelně s radostí vynesla, hrdá na to, že si sám bez říkání uklidil svůj bordel. Dneska jsem zaznamenala, že na víku krabice se zase hromadí papíry a kabely, jakoby ten jeho velký úklid byl jenom můj sen.
Většinou otevřu víko jeho veledůležité krabice, co je na vrchu do ní shrnu a počkám, až začne pátrat po něčem, co někam odložil, ale neví kam, doporučím mu, aby se podíval do krabice a on si to tam zase najde. To jsem udělala i dneska, pak jsem jeho krabici vysunula, že kolem utřu prach. Ocenila jsem, že se za ní po jeho zásahu uvolnilo dost místa. Nechápala jsem ale, že je tam na prst prachu. Byla to tak trochu zapovězená zóna, kterou jsem neoprašovala příliš často, tak se to tam nahromadilo. On odtud před týdnem všechno vytahal, vytřídil a co si chtěl nechat zase strčil zpátky do zaprášeného prostoru. Proč? Proč, když už uklízí, to nemůže dělat pořádně? Proč by KDOKOLI chtěl strkat svoje věci do zaprášené police?
Jak jsem tak utírala prach našla jsem šroub, který před půlrokem vypadl ze židle. Řekl, že ho zase našroubuje. Zatlačil ho na místo, šroub vypadl znovu a od té doby jsem ho neviděla. Židle má ještě tři další šrouby, které ji drží pohromadě. Možná je trochu vachrlatá, ale co. Otřela jsem zaprášený šroub, došla pro šroubovák - je v jiné místnosti, šílená námaha - šroub pořádně našroubovala na židli a světe div se, šroub drží... Hm.
Když se můj drahý vrátil z práce optala jsem se ho, proč, když si uklízel svůj bordel, přehlédl ten šílený prach? Hleděl na mě nechápavě. Možná ho utřel, ale na tomhle specifickém místě se práší víc než ve zbytku našeho bytu? Prý je to víc než možné, je totiž velmi pořádný.
Problém je v tom, že muži ochotně udělají co je třeba, ale jen a pouze co je třeba. Prý za to může instinkt lovce. Na zabití mamuta člověk potřeboval soustředění a neměl čas myslet na hlouposti kolem. My ženy bychom během stopování uvažovaly, kde se cestou zpátky zastavíme pro byliny. A když muž třídí věci tak třídí věci. Kdybych ho požádala, aby tam rovnou utřel prach tak by to bez problémů udělal. Mě to bohužel tenkrát nenapadlo, ale měla jsem aspoň po zbytek úklidu o čem přemýšlet. Je to podobné s prací v kuchyni. Když má umýt nádobí umyje nádobí, ale nenapadne ho umýt i sporák. Když mu připomenu sporák utře ho, ale vynechá zeď za ním zacákanou omáčkou. Ani se nenamáhám zmiňovat jídelní stůl. A tak je to se vším. Nemá problém se zapojit do domácích prací, ale já si musím dávat pozor o co a jak ho požádám, jinak mi místo pomoci práci přidělá. Když se naučím komunikovat mám úžasného a pozorného muže, který mi s radostí pomáhá.
Nejde jenom o soustředění, paměť je taky zajímavá. Pamatuje si, kdo vyhrál mistrovství světa ve fotbale v letech kdy ani nebyl na světě, ale jak se zapne naše pračka neví, ačkoli jsem mu to párkrát předvedla. Selektivní paměť, tunelové vidění, barvoslepost, vážně, jak jsme přežily pravěk, kdy jsme na nich údajně závisely? Nebo si stejně jako v současnosti muži jenom mysleli, že vládnou světu, zatímco my ženy jsme v tichosti "tahaly za provázky"? Kdoví. V každém případě musím podotknout, že žít s mým mužem je neskutečně zábavné a milé, fakt. Možná bych ho v rámci spravedlnosti mohla požádat o článek o ženských nedostatcích.
Prý by se sem nevešel.
