Myslím, že je načase, abych se konečně rozhovořila. Koneckonců je mi už dvacet dva měsíců, svět určitě zajímá, co se se mnou děje. Ona sice občas něco zmíní, sem tam se mihne blogem zmínka o potomkovi, ale nemyslím si, že se mi dostává tolik prostoru, kolik si zasloužím.
A přitom jsem se toho za těch dvacet dva (dvacet dva!!) měsíců zvládla tolik naučit. Není to tak dávno, co jsem jenom ležela a bezmocně sledovala, co se kolem děje. Jak čas plynul, museli se mi oba přizpůsobit a podělit se se mnou se znalostmi o tom, jak funguje tenhle svět. Nemůžu říct, že by svět i oni dva byli zcela k mé spokojenosti, ale pokrok tu je. Já si očividně vedu velmi dobře, neboť mě oba dva neustále chválí. Můj vývoj také pravidelně dokumentují, což je pochopitelně třeba, jen nechápu, proč ode mě s kamerou neustále prchají, když jim s tím chci pomoct.
Vesměs si myslím, že by se oba měli naučit lépe o věci a především o jídlo, dělit. Přeci jenom měli dost času zvyknout si na to, že už tu nebydlí sami. Já jim taky půjčuju hračky. Dokonce je nechávám číst moje oblíbené knížky. A mám dost trpělivosti, když je Ona rovná, občas podle velikosti, pak zase cpe všechny plyšáky do vyšší poličky a těžké hračky do té dolní, co tam tak dobře dosáhnu. Hrozně si s tím vyhraje a já jí to dovolím. Co se té obscese s rovnáním týče, neměla by s tím jít za nějakým odborníkem? Občas si o ní skoro dělám starosti. Je očividně labilní. Ani mě nepustí do skříně, rovnání věcí ji šíleně baví, ale mě to zkusit nedovolí. Ale aspoň už nebrečí, jako když jsem se narodila. Byla hrozně emocionální. A děsně se divila, že se chci kojit deset hodin denně a spát pěkně na ní. Nebo na něm, když už nic lepšího není, připadal by si jinak chudák pěkně odstrčený. Je to snad moje chyba, že jsem si za tu řadu týdnů ve tmě zvykla na tlukot srdce?
Pokud jde o něj, má podle mě mnohem lepší vztah k dělení hraček. Jen ho z nějakého důvodu rozčiluje, když mu vypnu počítač. Přitom všichni vědí, že trávit u něj příliš mnoho hodin je škodlivé. Aspoň to říkají přede mnou. Moc dobře vím, že co se přede mnou říká a co se děje za mými zády, jsou dvě rozdílné věci. Také nechce, abych se podílela na služebních hovorech. Prý to nemá lehké, jelikož často pracuje doma. Ona ho vždycky utne, že má aspoň vlastní pokoj, kam se může zavřít. Tedy tak to bylo, dokud jsem se nenaučila otevírat dveře. Teď už je i jeho pokoj mým územím. Celý dům je můj! Mám ještě krapet problémů s výškami, ale i tam se dřív nebo později dostanu. Jsem totiž velmi vytrvalá. Rok jsem se sápala po budíku, Ona si myslela, jak ho má chytře postavený a minulý týden jsem ho konečně rozebrala. Tak ať si zatím schraňuje ty svoje hodinky a korálky a malovátka a štětce a mele si něco o riziku vdechnutí, já jsem se za svůj život naučila jedno: kdo si počká, ten se dočká. Je ale fakt, že Ona se obelhává hůř než On. Jemu jsem se i vyšplhala na pracovní stůl a chvíli si hrála se sečívačkou, dokud nás nenačapala Ona. Na její stůl zatím ještě čekám, občas mám pocit, že má oči i na zádech. On jako obvykle nic nepostřehl, jen si spokojeně bušil do klávesnice a myslel si, že má ode mě pokoj. Jako tenkrát, když jsem za jeho zády naházela malé magnety za topení. Pěkně se tam přichytily. Když mě Ona našla, byla z toho celá zoufalá, On jako obvykle zmatený. Mysleli si, že jsem je snědla! Bylo vtipné, když Ona uvažovala, jestli je On natolik hloupý, že si nevšimne, že děcko sedící metr od něj spolykalo šest magnetů, přeci jen tvarovaných tak, že bych s tím i já měla potíže. Proč by to normální člověk dělal? Je s nima fakt zábava. Také jim dost dlouho trvalo, než je konečně objevili. Schovávání objektů je fakt zábava. Čím menší schovaná věc je, tím pečlivěji po ní pátrají. Mě to většinou přestane bavit, když jim to moc dlouho trvá a najdu si jinou zábavu. Smůla je, že Ona pak některé věci, jako třeba ty magnety, schová, prý až budu větší. Ach jo.
Jak vidíte, mluvení mi jde. Umím lézt, šplhat, běhat, točit se dokola, jsem schopná plavkyně, napočítám do deseti ve dvou jazycích a začínám zvládat oblíbené písničky. Má interpretace "Twinkle Twinkle Little Star" by si podle mě zasloužila mnohem větší ohlas.
Ona mi dneska odmítla dát hvězdu. Když spím sama ve velké posteli, vždycky mi jednu přilepí na kalendář. Přitom je to pěkná zrada. Tak hezky se s nimi večer mazlím, vykládám, nechávám je být pěkně blízko a oni radši zůstanou ve svém (dříve mojem, ale já se umím dělit) pokoji. Je jedině logické, že jsem občas ve tmě zmatená. Když mě před usnutím někdo držel a najednou tam nikdo není. Dneska jsem se k nim dopracovala až v pět ráno, takže se nedá říct, že by extra trpěli. A zdáchli jsme si do půl šesté, pak jsem dostala chuť zpívat. A taky žízeň. Myslím, že za tu dobu, co piju ráno čaj, by mohli konečně zvládnout připravit ho rychleji než za pět minut. Jsou jak šneci. A já mám žízeň! Pokud jim to vadí, neměla mě přestat kojit. Nevím, co je na kojení špatného, mám na něj moc hezké vzpomínky. Ale musím dodat, že ty hvězdy mají něco do sebe a dostávám je ráda.
Taky mě pořád otravují s nočníkem. Párkrát jsem si na něj sedla, když byl nový a občas se mi na něm stala nehoda, což je dost ostuda, ale jim to kupodivu nevadilo, naopak. Nicméně mě už tak moc nebaví. Radší sedím na jejich židlích. Těch vysokých, jezdících a otáčecích. Tak u nočníku vyvádím tak, že to aspoň na čas vzdali. Pleny jsou fajn. Dají jim obou nějakou užitečnou činnost a jejich dnům řád. A ona vypadá tak spojojeně, když je věší, sbírá, skládá a rovná. Myslím, že ji to uklidňuje, nezapomínejme, že je trochu labilní.
Myslím, že je načase vyžádat si svačinku. A ať si nemyslí, že mě uvězní do vysoké židle. Lidi přece jedí u stolu. Pak po ní hodím svýma botama, snad jí dojde, že mám náladu na procházku. A pochopitelně nehodlám strávit většinu času v kočárku - proč si myslí, že jsem se naučila chodit. Naše ulice je fajn, tam mě pustí, ale u křižovatky mě vždycky uváže a mele něco o autech. Mají přece brzdy, ne? A mohla by víc ocenit, že když hodlám pozorovat kousek chodníku, pronásledovat sousedovic kocoura, ukazovat na letadla a běhat do sousedových přijezdových cest, že to je všechno moc důležité pro vývoj a Ona by se mohla něco přiučit.
No nic. Koncem týdne prý poletíme do Afriky. Už se těším. Ve velkých letadlech prý bývá pár set lidí. Snad budu mít konečně dostatek obecenstva, které ocení mé pěvecké a vrhací schopnosti a někdo těm dvěma ukáže, jak rychle se dá nachystat čaj. Také mě baví letiště. Všichni jdou vždycky jedním směrem, hlavně tam, co se sundavají boty a pásky a hodinky a mě moc baví rozběhnout se hezky opačným směrem zpátky k odbavování. Pokud možno v momentě, kdy ji šacují a On si zavazuje boty. Vsadím se, že tam na mě budou všichni ještě hodně dlouho vzpomínat. Pro dnešek končím. Ale tenhle zápis si určitě vyslouží sušenku...
