Po několika letech nemusím pracovat o víkendech a musím se přiznat, že mi to moc vyhovuje. Lidi, co mají to štěstí, že pracovali od pondělí do pátku celý život, to asi moc nepochopí, ale my co za sebou (a možná i před sebou) máme řádku pracovních víkendů, víme, o čem mluvíme. Nicméně do mých pohodových sobot ve společnosti přátel se začíná vkrádat drobná nepříjemnost.
Není to ani tak nepříjemnost jako tlak. Věc se má tak, že společně s manželem jsem získala i jeho přátele. A naštěstí je mám ráda a nevadí mi se s nimi scházet. Já osobně jsem většinu svých přátel ztratila pokaždé, když jsem se přestěhovala, ale ráda si zvykám na nové, mnohem stálejší vztahy. Sice se mi daří na dálku držet pár starých kontaktů, ale většina jich s časem vyprchá navzdory komunikačním vymoženostem moderní doby.
Zatvrzele odmítám přidat se k profilům na facebooku ačkoli jsem obdržela pár pozvání. Tím pádem nemůžu počítat přátele ve stovkách. Asi jsem staromódní, ale fakt mě to nebere.
Abych se ale vrátila k tématu, já a můj muž jsme tak trochu benjamínci, naši přátelé jsou spolu déle, svatbu měli předtím, než jsem je potkala já a mají děti. A to se začíná projevovat jako tlak.
Když jsem se přistěhovala do Manchesteru první potomci byli teprve na cestě, jeden tady v Anglii, jeden v Jižní Africe, ale i tahle rodina se chystala na přesun do Evropy. Bylo fajn pochovat si miminko a tak, ale jinak se pro nás moc nezměnilo. I když tenkrát jsem ještě trávila většinu víkendů v práci a o setkáních jsem spíše slýchala od muže.
Pak jsme se zasnoubili a začali plánovat svatbu, což potvrdilo, že náš vztah bereme vážně. Afričtí přátelé se postupně přesunuli do Evropy a na setkáních najednou byly děti dvě. Zajímavý fakt je, že i dvě děcka můžou být přesilou k šesti dospělým. Navíc když odrostou z kojeneckého věku, začnou se projevovat, jsou pohyblivější a najednou i aktivity jsou plánované jinak. My s mužem se buď přizpůsobíme, nebo tak trochu vypadneme z kola ven. Snažíme se o kompromis. Nevadí nám jet na víkend kempovat ve společnosti hlučných batolat, může to být naopak zábava, ale odmítáme účast na ryze dětsky zaměřených akcích a programech. Jako většina bezdětných párů snášíme větší množství dětí o něco hůř a baví nás jiné věci.
Nicméně teď, po svatbě, čelíme určitému nátlaku ze strany našich přátel. Kdy budeme mít prvního potomka??? Zajímají se o to při každém setkání, kterých pro mě osobně přibilo díky volným víkendům. Myslí to s námi dobře, ale zároveň mám občas pocit, že pokud se nezačnu co nejdřív množit, vypadnu z klubu.
Fakt je, že jsem nikdy nebyla na mateřství lépe připravená. Především mám úžasného partnera, který navíc o rodinu opravdu stojí. A k tomu se mi konečně podařilo usadit, už tolik necestuju, ujasnila jsem si, co chci v životě dělat a konečně se cítím dospělá.
Můj muž chtěl dítě už před svatbou, jeho biologické hodiny očividně fungují. Jenže když se začaly ozývat i on musel uznat, že je to trochu bláznivé vzhledem k tomu, jak moc jsem pracovala, připravovala se na kurz jógy a pobyt v Indii. Momentálně už důvody došly.
Problém je v tom, že já jsem nikdy neměla biologické hodiny. Děti mě nijak zvlášť nepřitahují ani nebaví. Komunikaci se syny mých přátel udržuju na rozumném minimu. Žvatlavé děti v televizních reklamách mě rozčilují. Je pro mě jedině logickým krokem začít budovat rodinu a jsem na to připravená, ale nemám pocit, že bych měla vymazat kdo jsem a začít se zabývat sledováním ovulace a diety podporující plodnost. Nemám zapotřebí začít žvatlat na každý kočárek, který míjím a vyptávat se zasloužilých matek na tipy a triky.
Docela mi vadí příliš o budování rodiny diskutovat, ale vzhledem k tomu, že osmdesát procent hovoru s přáteli se momentálně točí kolem dětí, se tomu těžko vyhneme. Já osobně se početí nebráním, ale je mi jasné, že otěhotnění si může dát načas. Je to dost citlivé téma, zvláště když ze všech stran slyšíte, kolik párů má problém s početím, jaká jsou rizika u starších rodičů atd. Podle mě je naprosto nejlepší na to moc nemyslet a až se povede tak se to povede a když ne tak ne. Nicméně si dovedu představit, jak moc pod tlakem jsou jiné ženy, které mají mnohem častější kontakt s rodinou než já a můj muž. Jen naši přátelé, kteří míní své dotazy jen a pouze v dobrém, mi dávají pěkně zabrat. Novomanželky a tím pádem i novomanželé jsou pod pěkně silným tlakem. Začínám mít pocit, že pokud nepočneme, budeme méněcenní a to opravdu nechci. Poslední věc, která mě v souvislosti s mateřstvím zajímá, je stres. Ten mi k otěhotnění nejspíš nepomůže.
Takže mi nezbývá než pokračovat ve zkoušení a doufat, že na jednom z brzkých shledání budu poslem dobrých zpráv. Nicméně je mi jasné, že pak budou následovat mnohé mnohem delší a zapálenější konverzace ne mé, ach tak oblíbené, téma. Za volné víkendy a přátele na zbytek života holt musíme zaplatit určitou daň.
