Neptám se na na nic nemravného. Spíš mě zajímá, jestli je pravda, že během vánočních svátků, kdy si máme být všichni blíž a mít se rádi, se všichni zvládneme porafat mnohem víckrát než obvykle. Mám pocit, že je to pravda. Možná i díky tomu, že máme plno práce s přípravami svátků, které by měly splnit všechny naše představy. A pak je tady určitý tlak - splnit si ty představy, moci všem známým a kolegům po Vánocích vyprávět, jak skvěle jsme se měli a vypadat během vánočního týdne jako rodina z katalogu.
Neznám moc lidí, kteří jako rodina z katalogu vypadají a fungují. Neznám nikoho, kdo má dokonalý vztah. A jsem dost podezřívavá k těm, kdo mi tvrdí, že se bezmezně milují, nikdy ale vůbec nikdy se nehádají a nešli by spát aniž by si každý večer navzájem vyznali lásku. Nezávidím jim, spíš je mi z představy takhle přeslazeného soužití mdlo. A ne že bych nikomu dokonalou harmonii nepřála, ale prostě si nemyslím, že je možná. Pokud si to budeme nalhávat, jednoho dne ta bublina praskne a bude nám mnohem hůř, než když si drobnosti co nám lezou na nervy vyříkáme.
Jako dítě jsem se na Vánoce bezmezně těšila a dost dobře nechápala, proč jsou rodiče občas trochu napjatí. Pak jsem začala žít s mým mužem. První Vánoce byly speciální, protože byly naše první a tím pádem byly úžasné. Ačkoli si vybavuju, že náš první pokus přinést dohromady tradice dvou lidí, kteří vyrostli v jiných zemích (a žijí také v cizí zemi, takže ani jeden z nás nemá své obvyklé vánoční prostředí), znamenal, že jsme se museli dohodnout na kompromisu. I druhé Vánoce byly fajn, trochu hektické, protože jsem měla před sebou návštěvu Indie a myšlenkami byla už skoro pryč. Jelikož to byla šance strávit společně čas před mým odjezdem, dopadly svátky celkem romanticky. Třetí společné Vánoce byly u jeho rodiny, čtvrté - loňské, u mé rodiny. A letos jsme zpátky doma a rozhodli jsme se pozvat naše známé.
Dva roky jsem Vánoce nemusela chystat a nikdy jsem je nechystala pro jiné lidi než nás dva. Navíc díky úmrtí v rodině strávil můj muž většinu prosince v Jižní Africe, takže mé přípravy rozplánované chytře tak, abych se vyhnula stresu posledních dnů a plným obchodům vzaly za své. Můj muž se vrátil domů 21. večer, na přípravy jsme měli pouze dva dny. Zapracovali jsme jako tým a všechno vyšlo, byl to úspěch. Náš Štědrý večer se moc líbil. Lidi, které jsme pozvali, jsou zvyklí Vánoce slavit 25. po anglicku. Dárky se rozbalí ráno a pak je velký oběd, většinou pečený krocan a brambory a zelenina. Náš bramborový salát byl tím pádem výtanou novotou stejně jako naše zvyky. A zatímco oni měli den poté své Vánoce, my jsme se mohli povalovat u televize, sledovat vánoční filmy a dojídat zbytky ze včerejší hostiny. Jedinou povinností bylo poklidit a zdolat horu nádobí.
Ačkoli byly Vánoce super, občas přeskočila jiskra. Koneckonců není se čemu divit, měli jsme toho opravdu dost na práci a občas měl jeden z nás pocit, že ten druhý nespolupracuje jak by měl, dělá něco příliš složitě, nebo zcela zbytečně. Den před Štědrým dnem jsme se začali dohadovat. Já jsem chtěla salát bez majonézy, zdravý, můj muž trval na majonéze. A tahle hloupost rozjela argument o tom, jak moc on trvá na nezdravé majonéze a jak málo já ochucuju jídlo a jak si on dovoluje ovlivňovat rodinný recept a jak si já dovoluju tvrdit, že on ovlivňuje recept, ve kterém je majonéza výslovně uvedená (ano opravdu je, bohužel jsem ho přepsala do knihy receptů v angličtině). Přerušilo nás zavrzání schránky na dveřích. Na podlahu spadlo vánoční přání od našich sousedů. Jen jsme se na sebe podívali a začali se smát. Jak dlouho tam naše sousedka stála? Musela přes dveře slyšet, že se dohadujeme. Bude si teď myslet, že máme hrozný vztah?
Naše rozmíšky se zpravidla točí kolem naprostých hloupostí a nikdy nevydrží. Na zásadních věcech se shodneme prakticky beze slov, zato lžíce majonézy, skládání oblečení, plánování času a uklízení věcí nás dokáží patřičně rozžhavit. Zrovna dneska ráno jsme měli úžasně živou diskusi o tom, že si můj muž neodnese pantofle, které měl na sobě před dvěma dny, když vynášel odpadky. Předpokládá, že se uklidí samy, nebo je tam nechal pro mě, abych je odklidila až budu luxovat? A zase to rozpoutalo šílenou diskusi a zase to skončilo záchvatem smíchu po pár minutách. Sice už je po Vánocích, ale i tak se to napětí nějak ne a ne vypařit, hlavně když se málem přizabiju zakopnutím o jeho pohozené pantofle - prý se mám dívat na cestu. Doma, kde znám každý roh a pokud budeme oba dávat věci tam kam patří, nebudeme se muset neustále dívat, kam šlapeme.
Moje kamarádka se nepohodla se svým mužem před dvěma dny a ještě stále spolu nepromluvili. Také to mělo co do činění s Vánoci a sice uznala, že stres kolem nich nejpíš přispěl k tomu, že se konflikt ještě pořád vleče. Nechce být ale ta, co ustoupí, protože tím pádem uzná svou vinu. Tak mají tichou domácnost. Jezdí mi z toho mráz po zádech a jsem ráda, že se našim opravdu vášnivým diskusím dokážeme zasmát a naše napjaté mlčení se dá počítat na minuty. Bez jiskření by to nejspíš nebyla láska, ale všeho s mírou.
Doufám, že vaše Vánoce proběhly v míru. Mnoho zdaru v novém roce.
