Možná jsem odhalila pravé poslání manželů. Když se o nás muži ucházejí, prezentují se nám jako osoby kulturní, vzdělané, ohleduplné, jsou to kavalíři se širokým spektrem zájmů a jedním zájmem speciálním: námi. Kdyby mohli, nosili by nás pořád na rukou. A my máme pocit, že jsme narazili na perlu a říkáme si, jaké máme štěstí...
Pak s oním skvělým mužem začneme žít a něco se změní. Zájmy jsou náhle zcela jiného rázu a většina z nich nemá s námi nic společného, nekonečný a upřímný zájem o naši osobu a blaho jsou tytam a kde jsou ty úžasné nekonečné konverzace? Poslouchá nás ten chlap vůbec??
Od té doby, co se můj život točí kolem péče o potomka a ve volném čase kolem péče o domácnost, mám pocit, že soužití s mužem je nezbytné nejen ke zplození onoho potomka či potomků, je to také trénink, příprava na mateřství. Protože v momentě, kdy si nás náš úžasný pozorný partner zajistí ve vztahu trvalém, v duchu si odškrtne jeden z cílů, oddechne si a jde na pivo s kamarády. Už nemusí psát básně, vymýšlet romantické výlety a denně se holit. Má nás v kleci a od maminky ví, že ženám dělá radost se o muže starat. A i když v oněch růžových dobách tvrdil, že rád vaří a nesnáší kolem sebe nepořádek, brzy zjistíme, že vařením myslel občasné grilování k němuž je třeba pozvat všechny kamarády a známé, či záchvaty pekařské vášně - buď máme doma dvacet baget nebo týden starou kůrku chleba z posledního nákupu. Co se udržování pořádku týče měl na mysli uspořádanou sbírku čehokoli, co sbírá a dostatek čistého oblečení, které je možno nalézt na poslední chvíli na ne blíže určeném místě jeho bytu. Jak se tam dostalo a proč je čisté muž netuší, ale tak to zkrátka je.
Takže soužití znamená buď převezmutí všech či většiny domácích povinností nebo svědomitý trénink. Ne moc rozdílné od výchovy dítěte či péči o kojence, záleží na tom, co si necháme líbit. Takže poslání manžela je jasné: připravit nás na mateřství, čili zvyknout si na to, že potřeby našich blízkých jsou vždycky důležitější než ty naše.
Minulý týden byl můj muž čtyři dny pryč. Než odjel, říkala jsem si, jak to budu s divokým potomkem zvládat. Tatínek dělá večerní koupele a asistuje u usínání, teď na všechno budu sama. Jako obvykle jsem brzy zjistila, že to není tak hrozné. Potomek a já si vytvoříme jakýs takýs režim, v klidu zorganizuju domácnost a pokud je dítě dobře naladěné, není to žádné drama. Naopak, nemuset mému muži donekonečna nic připomínat mi šetří spoustu času. A z nějakého důvodu je doma mnohem méně nepořádku, pokud nepočítám záplavu hraček.
Můj muž se slavně vrátil. Potomek se k němu lísal a ke mně se jako obvykle neznal - nic nového pod sluncem. Mohli jsme si užít další rodinný víkend.
Ráno: "Mám udělat čaje nebo přebalit dítě?" Ptá se muž. Tímhle stylem mi vždycky dává najevo, že pokud něco dělá on, první věc je ujistit se, že mám něco na práci i já. "Cokoli. Celý týden jsem dělala obojí a není to tak náročné." Muž se na mě překvapeně podívá. Očekávám snad ovace? Poležení? Nejsem přeci nemocná.
Dotazy během dne pokračují: "Kolik máme cibule?" Do spíže má stejně daleko jako já, ovšem já množství zeleniny znát nepotřebuju. Podle jeho názoru bych to nejspíš měla vědět. Pro případ, že by se chtěl zeptat. "Kde je ta zelená baterka?" "Kdy dává BBC ten dokument o Churchillově pohřbu?" "Je v sobotu otevřená pošta? Do kolika?" "Jaké je dneska datum?" Podobných otázek po mně hodí ještě několik, dokud mu nesdělím, že nejsem pobočka googlu. Podívá se na mě překvapeně a zabrumlá cosi o nervóze. Když ho požádám, aby vyčistil troubu vysvětlí mi, proč je opravdu lepší nechat to na později - což ve slovníku muže znamená pravděpodobně nikdy: jelikož v blíže neurčené době hodlá péct bude troubu používat a je tedy logičtější vyčistit ji až potom. Když namítnu, že trouba je vždycky ve stadiu brzké potřeby a proto je dobrý nápad ji pravidelně čistit, podívá se na mě téměř vztekle. Pak si vzpomenu, že je třeba dotlačit zpátky k domu vyvezenou popelnici. Mohl by udělat aspoň to. Ano, brzy. Nic se neděje. Sedí u počítače. Stmívá se. Zapomněl na popelnici? Ne, udělá to, až bude čas. Teď vyhledává recepty na pečení. Má plnou polici knížek a časopisů s recepty. Chce ale nějaké jiné, speciální. Pochopitelně sedí u stolu až do tmy. Povede se další den? Po pátém připomenutí se muž vztekle zvedne a odfuní ven. Je doma za dvě minuty. Vymýšlet důvody, proč to neudělat mu rozhodně zabralo víc času.
Když se mě lidé ptají, kolik mám dětí, váhám. Mám muže zahrnout jako extra dítě? Je náročnější než potomek, navíc je péče o něj obtížnější. Batole zatím vyžaduje mnohem míň vysvětlování. A až dojde na hartusení, vyhrožování a doprošování spojené s vyjednáváním a uplácením, budu mít za sebou trénink. Pochopitelně bych mohla dělat všechno sama a nechat muže být. Ale to by nebyla žádná zábava. A pomoc v domácnosti, byť vynucená, je jedním z posledních romantických gest, kterých se po letech soužití můžeme dočkat. V sobotu bude Valentýn... Možná vyčistí tu troubu? Ne, už jsem to udělala během úklidu, zabralo to míň času, než připomínání. Třeba půjdeme místo toho na rande (ve třech, s potomkem, ale co, bude víc zábavy).
