Počítat týdny těhotenství už není tak zábavné. Začali jsme třicátý devátý, takže máme namále. Jsme před finišem. Můj muž se ráno odebral do práce, já se ploužím po okolí. Jsem ráda, že třicátý osmý týden je za námi. Mírně mě znervóznil, protože můj drahý muž začal panikařit.
Jak vlastně probíhá těhotenství z mužského úhlu?
První trimester - mně je mizerně, jsem unavená. Můj muž je nadšený. Jeho spermie vykonaly zadaný úkol. Bude otcem. K nadšení se pak přiblíží nejistota, která trvá do prvního ultrazvuku, kde je potvrzeno, že miminko je v děloze, má se čile k světu a vše se zdá být na dobré cestě. Je načase rozhlásit dobré zprávy, pochlubit se. Já bych radši vychutnávala svůj klid a nechala si novinky ještě nějakou dobu pro sebe, můj muž má potřebu vykřičet událost do světa. A když vidí, že se mi do toho nechce, tak se aspoň "prořekne" a je to.
Druhý trimester - já se cítím líp a mám víc energie a těhotenství pomalu začíná být vidět. Jelikož se ale neděje nic dramatického, zájem jaksi opadá, těhotenství začíná být normální součástí našeho života. Ultrazvuk ve dvacátém týdnu potvrdí, že miminko je v pořádku. Zvláštnost: zatímco v prvních třech měsících muž pozoroval moje nálady a prohlašoval, že nejspíš budu mít holčičku a proto jsem tak "hormonální", jak se těhotenství začíná viditelnit, čím dál tím víc hovoří o "něm". Jelikož jsme se rozhodli nezjišťovat pohlaví, můžeme se i nadále vesele škádlit. Užívám si energie a můj muž vymýšlí, kam pojedeme v létě kempovat a nechápe, že nikam - s kojencem mě ani nehne na nějaké stanování. Také mi trvá mu vysvětlit, že pozvánka na svatbu, která se bude konat v mém třicátém sedmém týdnu, mě osobně nijak nezajímá. Žení se jeho kamarád, já ho viděla dvakrát v životě. Představa, jak se pokouším vymyslet co na sebe, jaké společenské boty budu tou dobou shopna obout, následná několikahodinová cesta autem přes celou Anglii a svatba - neskutečně dlouhá záležitost, kterou si člověk užije, když má k ženichovi a nevěstě blízký vztah (a může si dát sklenku vína nebo dvě) ... "Jeď sám." "Přece tě nenechám takhle těhotnou samotnou doma." Tyhle události mi ukazují, že můj muž zatím nechápe, jak moc se náš život změní. Zatímco já si užívám energii a konečně si zase vychutnávám život a práci, vím, že to nebude trvat pořád, že až těhotenství postoupí nebude mi tak veselo. Můj muž navzdory tomu chápe jen to, že někdy na jaře bude konečně otcem. Že se náš život bude muset přizpůsobit a že se všechno změní, je mu záhadou. A na nějaké plánování je času dost.
Třetí trimester - není úniku, že jsem těhotná je zkrátka a dobře oficiálně viditelné. Zatímco já začínám řešit mateřskou a plánovat, můj muž se zdá být ve zvláštním limbu - všechno je přece na správné cestě. Chvíli trvá, než mu dojde, že je třeba se připravit, ať už se vzdělat, nebo nachystat dům a věci pro miminko. První pohyby mu nicméně přiblíží realitu. Postupně se vykřeše jiskra zájmu a vesele se rozdoutná. Můj muž začne číst nějakou tu literaturu, kterou mu vytrvale cpu pod nos a konečně souhlasí, že bude mým porodním partnerem. Dávám mu na vybranou - buď do toho půjde se mnou, ale pak se bude muset připravit, já mu během kontrakcí nebudu nic vysvětlovat, nebo mi na rovinu řekne, že se na to necítí. Nakonec to dopadne, jak se dalo předpokládat, přeci jen fungujeme od začátku jako schopný tým. Mého muže zaráží množství věcí, které je třeba pořídit a vášnivě nesouhlasí se jmény, které vybírám, zatímco já odfrkuji nad jeho volbami. Na druho stranu na lekcích, které britská NHS zdarma organizuje pro budoucí rodiče, se můj muž neustále hlásí, vyptává a ohromuje vyučující škálou znalostí.
V únoru začínáme oficiálně chystat domácnost. Můj muž se snaží spolupracovat, ale výpravy do Ikey jsou pro něj mučením. Vláčí se za mnou a nechápe, proč musím zkoumat všechno možné. Když pak pokračujeme v obchodech s dětskými věcmi konečně pochopí, proč jsem vytrvale zkoumala, co můžu pořídit kde za výhodnější cenu a co opravdu potřebujeme a co ne. Miminko se prodraží. Je překvapený, že krom plen budu potřebovat i místo k přebalování a koš s víkem, kde přečkají až do praní, že krom postýlky je třeba obstarat i prostěradla a deky a tak dále a tak dále. Dům se plní a my si oba připadáme mírně neschopní, protože nám trvá složit a rozložit kočárek či nainstalovat autosedačku.
Pak se ho zeptám, jak si zařídí volno. Už dal vědět, kdy přibližně se miminko hodlá narodit, ale dovolenou nezačne, dokud nebudu rodit, což dává smysl. Kolik volna si bude chtít vzít? "A co vlastně budu ty první dny dělat? Ze začátku jsem stejně nanic." Novorozenec je mu záhadou, já ho budu kojit, jaká bude jeho role?
"My tě přece budeme potřebovat. Jednak se budeš chtít sám vzpamatovat po porodu, také se seznámit a sblížit s dítětem a pak já nejspíš nebudu mít moc energie na péči o domácnost, vaření, ani obstarávání nákupů." "Aha."
Jako obvykle, můj muž vidí porod - nic víc. Běžný běh domácnosti, obstarávání komunikace, to se všechno děje jaksi bez jeho vědomí. A představa, že já vypadnu z téhle role, byť jen na krátkou dobu, mu musí být vysvětlena. Těším se na ty první dny, kdy budeme zkrátka a dobře existovat, bez pracovních závazků a jen si budeme moc zvykat na to, že jsme tři. Když se můj muž nad tím zamyslí dojde mu, že bude potřebovat čas všechnu tuhle novotu zpracovat a navíc bude očividně důležitý.
Takže mám pocit, že je všechno na dobré cestě, dokud mi ve třicátém osmém týdnu nezačne muž panikařit. "Jak poznáme, že je čas vydat se do porodnice?" "Jak budeme vědět, že porod probíhá bez problémů?" "Jak mám poznat, jak jsi daleko?" "Co když bude mít miminko obtočenou pupeční šňůru kolem krku?" "Když rodila moje švagrová prvního syna prý ho z ní museli doslova vydolovat." "Naši známí si myslí, že bychom rozhodně měli přivést tvoje rodiče, prý to sami nezvládneme." "Jseš si jistá, že se můžeš jen tak uprostřed dne sebrat a jít plavat, co když to na tebe přijde?" a tak dále a tak dále. Co se mu zdálo být celkem jasné, je mu náhle záhadou. Jeho rodina a známí mají zapotřebí zásobit ho hororovými historkami a když vidí, že jsme v pohodě a v klidu, usoudí, že je to proto, že nechápeme, co se vlastně děje. Poslední věc, kterou potřebuji, je nervózní manžel. Neměla bych panikařit já? Porodit budu muset já sama, nikdo to za mě neudělá a nijak mě to neznervózňuje, spíš naopak.
A tak mému muži připomínám, že budeme pod dohledem odborníků, že jsme já i miminko silní a zdraví a že vše, co potřebujeme, je jeho opora, rozvaha a klid. Že těhotenství a porody jiných lidí s námi nemají nic společného, jak to bude probíhat s námi se nedá předpovědět ani ovlivnit. A že naše přípravy jsou na dobré cestě a je těžké je posoudit pro někoho, kdo nás čtvrt roku neviděl. Nehodlám tvrdit, že jsem zcela pod kontrolou. Jak o tom přemýšlím, od té doby, co jsem zjistila, že jsem těhotná, si moc pod kontrolou nepřipadám. Moje tělo začalo podporovat nový život a dalo mi jasně najevo, že tenhle nový život je prioritou. Začala jsem se měnit a můžu jenom přihlížet. Starám se o sebe i o nenarozené dítě jak nejlíp umím a fakt, že nic není pod mou kontrolou mě svým způsobem uklidňuje. Moje tělo se rozhodne, až bude čas a já budu rodit - ale i pak budu v podstatě jenom svědkem toho procesu. Můj muž nejspíš právě dospěl k tomuhle stadiu - přípravy jsou víceméně hotové a co teď? Připadá mu, že je všechno tak nějak mimo něj a neumí si zatím představit, co ho vlastně čeká. A nebýt pod kontrolou mu nepřipadá tak uklidňující jako mně. Já si nicméně jsem jistá, že bude v den D a hodinu H naprosto senzační.
