Náš dům se proměňuje v organismus s vlastním životem. Ať se snažím uklízet a rovnat jak chci, nic nezůstane na svém místě. A ať peru a skládám prádlo jak chci rychle, vrší se mi tu hromady špinavých tepláků a triček.
Bývaly doby, kdy jsem se cítila jako kuchařka a uklízečka. Teď k tomu přidávám roli policajta, případně detektiva. Předměty se ztrácejí, hračky rozkládají, šatníky otevírají a jejich obsah se nachází všude kolem. Hraní znamená vyházení předmětů z krabic, do kterých byly pracně shrnuty, někdy dvě minuty poté, co ona činnost byla zdolána..
Největší zájem je i nadále o věci, se kterými se hrát nemá. Je jedno, kolik se doma navrství dětských knížek, vytahování našich knih z polic je mnohem zábavnější. Stejně jako trhání novin a časopisů, pochopitelně těch nepřečtených (protože kdo kdy čte noviny v den či týden jejich vydání) a vždycky nejvíc utrpí ta zajímavá stránka. Počítače, telefony, fotoaparáty, MP3 přehrávače a veškeré příslušenství a dálkové ovladače jsou neodolatené. Nabíječky jsou ten nejlepší náhrdelník. Mluvíme - li o špercích, ty maminčiny jsou pochopitelně také na seznamu věcí, k nimž je třeba se co nejdříve dostat.
Dřív bylo všechno tak snadné. Stačilo dát na schody branku a zabezpečit pár kuchyňských skříněk, dát si pozor, aby nic nezůstalo na zemi. Jenže po naučení chození se dítě začne učit šplhat. A je dost zajímavé, jak vynalézavý šplhač batole může být. Nestačí jen židle, přes židli se dá vylézt na stůl, ze stolu přelézt na okno. Místa, kam jsme odkládali věci, už nejsou bezpečná. Dítě roste, natáhne se čím dál tím dál a výš. A pamatuje si moc dobře, co kde je. Okenní parapety, poličky a řada zásuvek se postupně vyprázdnily. Na vršku knihoven a lednice, posledních ostrůvků bezpečí, balancují předměty, které není kam jinam dát. Dvě zalepené krabice jsou plné cerepetiček, které krášlily dům. Jsem sponzorem firmy, které za přemrštěné ceny prodává dětské zámky na dveře skříní a šuplata.
Židle musí být odstrčené od stolů, ty musejí být zbaveny veškerých papírů, diářů, počítačů, čehokoli. Tašky, zavřené, musí viset na pár místech, ke kterým se nedá vylézt či vyšplhat. Rozečtené knížky jsou schovávány tak důmyslně, že je večer nemůžu najít. Propisky jsou na seznamu zakázaných předmětů. Stejně jako sklenice s vodou. Když má člověk žízeň, musí se napít na jeden ráz, žádné popíjení. Voda se zásadně vylévá v blízkosti elektrických zásuvek a rozdvojek. Dítě všechno vidí, všechno najde, všechno prozkoumá. Vypije můj odložený čaj, když jdu otevřít pošťákovi a půlku ho vybrindá po gauči. Ukradne můj diář a popíše mi půlku stránek svými klikyháky. Hračky, které dítěti snesu, vydrží tak pět minut, pokud si nebudu hrát s ní. Zakázané věci uzmuté za našimi zády snesou na dům zlověstné a zároveň božské ticho na mnohem delší dobu. Cena bývá vysoká.
Často jde o napodobování toho, co dítě pozoruje kolem sebe. Je až skoro dojemné vidět vítězný výraz, se kterým mi potomek pomohl vybalit celou pracně srovnanou skříň či vykramařit krabici s recepty. Momentálně je velkým hitem vybalování lednice. Už si o jídlo či pití neříká, nosí mi ho až pod nos. Jak dokáže dvouleté dítě během tří minut otevřít v počítači třicet oken, navolit čínštinu a stáhnout záhadný program je mi dodnes záhadou, stejně jako neznámé funkce na televizním ovladači či jeho záhadný propad do hloubky gauče, kde bude dva dny čekat, až přestanu lézt pod nábytek a prohledávat odpadkové koše (mluvím o ovladači, ne o potomkovi).
Dítě má nejspíš pocit, že nám úžasně pomáhá. Plno se toho svými hrami naučí. Ovšem uklízení po úklidu je zase jenom na mně... Hlavně, že jsme všichni zdraví, říkám si, neboť pozorovat potomka a jeho vynalézavost je zároveň inspirací k sepsání manuálu o tisíci způsobů možných smrtelných zranění dítěte. Koho by napadlo, že police v knihovně vypadají jako žebřík? A nejde jen o nebezpečí doma. Klíče se musí po zamknutí dveří vyndat a pověsit dostatečně vysoko,aby se nepřidaly k navždy pohřešovaným předmětům. Dítě se totiž naučilo odemknout, houpe se pak na klice, dokud si neotevře a pak se šťastně rozběhne za svobodou, zatímco já si v kuchyni u dřezu říkám, že nějak táhne.... (zaplať díky za jakýsi mateřský instinkt, který mě přiměje potomka zkontrolovat). Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy dítě bylo mrňavé a kam jsem ho položila, tam zůstalo. Kde jsou ty časy, kdy pořekadlo o tom, že miminko nemůže spadnout ze země, ještě platilo? Teď se musím neustále obávat pádů, otrav, úrazů a elektrických šoků. Když je hluk, trnu, co se děje, když je ticho, trnu víc.
Pravidla hry jsou v podstatě jednoduchá. Tak jako se potomek učí ode mě, já se musím učit od něj a být vždycky o krok napřed. Je třeba udržet dítě najedené a zavodněné, tím se předejde dost problémům. Když si dítě hraje samo se svými hračkami, ani za nic ho nesmím rušit, protože to je ten nejklidnější a nejúžasnější moment dne, který nebude trvat dlouho. Špinavé dítě je zpravidla spokojené dítě a neuspořádaný dům je živý a spokojený dům... Svoji práci si musím rozumně rozplánovat. Dítě nemá moc námitek proti mým domácím pracem, ať už doma nebo venku, většinou si najde zábavu někde poblíž a je v klidu. Problém nastane, když si sednu. Pokud si chci odpočinout, začne na mě šplhat nebo vyžadovat jídlo, pití, hraní, cokoli. Pokud zapnu počítač, chce mi sedět na klíně, nebo se na mě věšet. Pokud se chci na něco dívat měla by to být Peppa Pig či pes Kipper.. Takže svoje záležitosti můžu v klidu zařídit po večerce, po úplatku, nebo když potomkovi nabídnu něco nového na hraní. Říká se, že manželství je o kompromisu. Myslím, že ano, ovšem to je jen příprava na mateřství, tam začne ta pravá politika. Jak to zařídit, aby všichni byli spokojení?
A když už jsem u batolat, jak může princ George být neustále tak čistý a upravený? Nikde žádná nudle, pusa čistá, oblečení bez poskvrnky, vlasy ulíznuté, kolena neodřená. Ať se snažím, jak chci, potomkovy vlasy si žijí vlastním životem a kartáč je jen víc rozvíří. Hezké oblečení má první skvrnu během hodiny od navléknutí. Myslím, že ta speciální chůva ve staromódní uniformě, která prošla speciálním tréninkem pro asistenci bohatým lidem má nadpřirozené schopnosti...
