Jak je to možné? Já vidím špinavou chodbu a malíř krajinu? Někdo přijde, nesouvislé vrstvy hnědého čehosi koupí a pověsí si to doma nad gauč. A pokaždé, když projde pokojem,koukne na hromadu hnědé břečky.
Na výstavě obrazů jsem zahlédla obraz (jak překvapivé na výstavě obrazů). Malíř mu dal název „Předjaří“. Nevím, jak vy. Já mám ráda jaro, léto, podzim, zimu. Ale předjaří?
To už není ani sníh a ještě taky nic nekvete, všude bláto, taková ta předjarní břečka. Vybavilo se mi v tu chvíli několikatero příšerně zablácených dětských botiček a čerstvě vytřená chodba…
Znáte to...
Koukala jsem nevěřícně na obraz. Opravdu na něm bylo rozbahněné pole a sem tam zbytek sněhu. Jak je to možné? Já vidím špinavou chodbu, malíř krajinu. Nesouvislé vrstvy hnědého čehosi, které mu stojí za to, aby vytáhl paletu a štětce. Někdo přijde, to bláto koupí a pověsí si ho doma nad gauč. A pokaždé, když projde pokojem, koukne na hromadu hnědé břečky…
Stála jsem tam v němém úžasu a přemýšlela, jak to tenkrát s těmi botičkami, či lépe s jejich majiteli, dopadlo. A už jsem neviděla špínu, ale rozzářené oči. Patero rozzářených dětských očí, které mi sdělovaly, že to krásně čvachtalo a že tenhle kamínek, když se trochu umyje, bude nejkrásnější na světě a že jedna gumáčka jim tam uvízla a nešla vytáhnout, a proto musel jít prostřední bráška domů v ponožkách…
Z toho nejsuprovějšího klacku na světě ještě odkapávala hnědá tekutina….
Tehdy jsem pochopila, co je umění. Umění vidět. Umění žasnout. Pochopila jsem, proč malíři malují bláto a lidé si je věší nad pohovky. Pochopila jsem, proč básník píše o obrazech. A že je to možná i naopak. Básník maluje verše, malíř píše obrazy a muzikant přednáší skladbu.
V hromadě bahna zahlédnout verše.
Byl to krásný obraz. Ty hnědé ťápoty na lesknoucí se podlaze...
Škoda, že jsem si jej nenamalovala. Ale v srdci jej mám.
