Reklamace bez legrace

Člověk by skoro uvěřil, že se jedná jen o nejapný aprílový žertík. Takhle si vystřelit z váženého zákazníka! Jenže on ten zákazník už dneska není vážený...

Před nedávnem jsem si v jednom obchodě koupila parádní výrobek. Tedy, byl by parádní, kdyby fungoval. Po příchodu domů jsem zjistila, že nefunguje, a když i manžel zkonstatoval, že „tohle teda rozhodně fungovat nebude“, vzdala jsem se nadějí a vydala jsem se vadný výrobek reklamovat.

Zamířila jsem do nejmenovaného diskontního řetězce, vybavená účtenkou a reklamovaným zbožím. Moje naivní představa, že všechno půjde jako po másle, vzala za své již před vstupem na prodejnu. Pokud jsem si matně vzpomínala, reklamační ani informační pult tento německý řetězec nemá. Co naplat, budu se muset obrátit na pokladní. Jenže, jak se k ní dostat? Obchod má vstup a východ řádně oddělený a dveře fungují jednosměrně, na fotobuňku. Nejdříve jsem si pohrávala s myšlenkou, že nenápadně proběhnu východem a paní prodavačku pěkně zezadu překvapím. Představovala jsem si, jak se kolem sekuriťáka proplížím a kdyby mě náhodou načapal, tak se budu tvářit, jako že nic.

Stála jsem tak dobrých deset minut před východem, ale dovnitř se mi vniknout nepodařilo. Buď jsem byla já moc rychlá, anebo vycházející senioři příliš pomalí, každopádně jsem svůj záměr nakonec přehodnotila, vlasy stáhla do uzlu a rozhodla se do prodejny vejít způsobně, označeným vstupem.

Pokladny jsem našla vcelku snadno, cestu k nim lemovaly fronty sahající do půlky prodejny. V duchu jsem si vyčítala svou neprozřetelnost. I malé dítě přeci ví, že pondělky a čtvrtky jsou v tomto řetězci vyhrazeny důchodcům, a kdo si zakládá na svém duševním zdraví, přijde jindy.

Nu, pozdě bycha honit. Vyhlédla jsem si milou prodavačku a snažila se probojovat v pokladně. Nebylo to vůbec snadné. Zákazníci přede mnou hrdě bránili své pozice, do cesty mi strkali nákupní vozíky a před očima mi šermovali francouzskými holemi. Nechtěla jsem kazit dobrý dojem ještě dříve, než jsem předstoupila před prodavačku, a tak jsem přidala další zářez na seznam svých dnešních neúspěchů a potupně jsem se zařadila na konec fronty. Dalších deset až patnáct minut jsem tiše poslouchala o mně dosud utajeném světě mrtvic, cukrovky a vysokého krevního tlaku. Dozvěděla jsem se, co říkala která sousedka, jaké zboží má v akčních letácích konkurence a co všechno se dá chytit u obvodního lékaře. Čas mi při tom docela rychle utekl a než jsem se nadála, stála jsem před očima paní prodavačky.

Cestou jsem si skládala slova, jakými závadu pořízeného výrobku originálně popíšu, ale když došlo na věc, skoro jsem ztratila slov. Výřečnost ztratila i prodavačka. Nechápala, proč stojím ve frontě, když nemám žádný nákup. Po hodné chvíli mé přání uskutečnit reklamaci pochopila a dost neochotně do mikrofonu zavolala vedoucího. Odkázala mě, ať počkám u okna a vesele se usmívala na dalšího zákazníka s přetékajícím vozíkem.

Když už jsem se obávala, že vystojím důlek a pustím kořínky, jsem se konečně dočkala. Vedoucí nedbalým krokem dorazil. Vypadalo to, že je jak paní Colombová – všichni o něm slyšeli, ale nikdo ho neviděl. Nefungující výrobek ode mne převzal, opsal si údaje z paragonu a slíbil mi, že až bude reklamace vyřízená, přijde mi SMS zpráva a mám se opět dostavit. Ani nehouknul na pozdrav a zase zmizel mezi regály.

Dny a týdny postupně plynuly. Jeden den prozářila dlouho očekávaná zpráva: „reklamace je vyřízená. Dostavte se na prodejnu.“ Radostí jsem vyskočila tak vysoko, jak mi strop dovoloval, delegovala jsem vyzvedávání a převážení dětí ze školních institucí do kroužků a pospíchala jsem do diskontního řetězce, ve kterém jsem reklamaci před necelým měsícem uplatnila.

Jelikož bylo opět pondělí a přeplněné parkoviště dávalo tušit, že cesta k pokladně bude trnitá, sebrala jsem odvahu a mrštně jsem východem (přes dvoje prosklené dveře na fotobuňku!) kličkovala mezi důchodci s nákupními košíky. Sekuriťákovi jsem před nosem zamávala reklamačním listem a nezmohl se na slovo. Slitovně na mě pohlédl a pustil mě dál.

Již poučena z minula, šla jsem rovnou k poslední pokladně. Trpělivě jsem počkala, až pokladní obslouží posledního zákazníka a požádala ji, aby mi zavolala vedoucího, který řeší reklamace. Prodavačka pokrčila rameny, ukázala na dveře ke služebnímu vchodu a pronesla, že si tak patnáct minut počkám. Kousla jsem se do rtu. Za patnáct minut jsem schopná se synem napsat úkoly (alespoň ty z matematiky) anebo procvičit stupnice.

V koutě jsem pomalu počítala do deseti v naději, že se tím uklidním. Pro jistotu jsem si napočítala ještě do stovky a po chvíli plynule přešla do počítání oveček. Zákazníci u pokladen na mě vrhali nedůvěřivé pohledy. Nejspíš se obávali, že jim počítám rohlíky v pytlíku anebo podle odrbanosti peněženky odhaduji výši posledního důchodu.

Po deseti minutách přišlo vysvobození. Ze dveří vyšla brýlatá vedoucí s vlasy sepnutými v ohonu. Aby mě vyzkoušela, nechala mě pro jistotu dvakrát projít pokladnou, jednou tam a podruhé zase zpátky, potom si ode mne v půlce uličky převzala reklamační list, čímž zabránila zákazníkům odvézt své nabyté zboží z prodejny, a zmizela za dveřmi. Opět jsem tam stála jak na hanbě. Místo oveček jsem počítala vlky a doufala, že než k městu dorazí slibované hromy a blesky, vedoucí si na mě vzpomene.

Nakonec vedoucí přišla. Kupodivu nenesla ani opravené zboží ani peníze. Dokonce mě už ani neproháněla okolo pokladny. V bezpečí stínu svých dveří mi stroze oznámila, že moji reklamaci tam nemají a mám se přijít zeptat třeba za týden (nebo až se mi zase jednou podaří v nabitém dni vyšetřit půlhodinu času. Že bych raději dala přednost masáži, to slečnu nejspíš vůbec nenapadlo). Chabě jsem se bránila SMSkou, která mi z německého diskontu přišla. „Jó, to se nám běžně stává,“ odtušila vedoucí a zmizela. Dveře zaklaply a já tam ještě několik minut zírala na stříbrnou kouli namísto kliky. Sekuriťák účastně pokrčil rameny a já se potupně vyloudala ven. I dveře se tentokrát s účastí samy otvíraly a já nemusela uskakovat jak zajíc mezi broky.

Moje povídka zatím nemá konce. Paní na hlídání si neplatím, v době, kdy obchod otevírá, již dávno sedím v práci, cestou ze zaměstnání stihnu v běhu povyzvedávat děti, odvést je střídavě do kroužků a zase povyzvedávat, a než doděláme domácí úkoly, obchod má už zase zavřeno. Další SMS zpráva mi již nepřišla, i když jsem odesílatele ihned informovala, že mi na prodejně reklamaci odmítají vyřídit. Na infolince mi poněkud otrávená paní sdělila, že zaměstnanci byli informováni, jak mají postupovat. V tomto případě tedy postupovali špatně, a když jim oznámím, o kterou prodejnu se jedná, zaměstnancům opět zařídí školení.

A já si říkám, jestli mi těch pár stovek za ten čas a peníze stojí. Včera jsem usnula ještě dřív, než syn dopsal vyjmenovaná slova. Městská doprava není zadarmo, a vzhledem k tomu, že skutečně v diskontu nebydlím (i když to není špatná myšlenka, v Ikei s tím prý mají zkušenosti), stála mě ta štrapáce už nemalý peníz. Tak nějak se obávám, že z toho zase nebude víc, než pár odstavců na blog. Že já radši nepsala o té hodné paní, která mě před pár týdny pustila sednout v tramvaji a ještě mé obdarovala celým balíkem jednorázovýchvlhčených ubrousků, když jsem se ve snaze doběhnout přijíždějící tramvaj (ona další jela až za deset minut a já pospíchala s dětmi na karneval, který by jinak začal bez nás) natáhla na ulici a sedřela se od hlavy k patě…