Pat a Mat mají bráchu. Jmenuje se Rup. Rup pracuje jako instalatér. Prezentuje se jako Všeználek, evidentně však trpí výraznými obtížemi v motorice, a kdyby se u mě ukázal v práci, bez okolků mu přišiju diagnózu dyspraxie.
O tom, jak jsme si najali k rekonstrukci našeho panelového bytu Pata, jsem již psala. Pat dlužil, kam se podíval, poslední peníze utratil za kvádro a kožený kufřík, a svým perfektním vzezřením na nás udělal takový dojem, že jsme mu bez váhání svěřili veškeré své úspory s příslibem, že do dvou měsíců budeme mít byt, vybydlený důchodcem, studenty a zuřivým vlčákem, jako ze škatulky.
Pat z našich peněz bleskurychle poplatil své dluhy a pořídil si auto. Auto nutně potřeboval. Téměř denně k nám totiž jezdil, aby nás informoval, že na rekonstrukci teď bohužel nemá čas ani peníze. Otočil se a jel těch pětasedmdesát kilometrů zase zpátky. Protože ho však přeci jen hryzalo svědomí (a také byl v podmínce, a my měli na jednom telefonu právníka a na druhém kriminálku), smiloval se a do práce se nakonec pustil holýma rukama. Zrekonstruovaného bytu jsme se tak na Silvestra skutečně dočkali. Nejspíš Pat věřil Ledeckému, že sliby se mají plnit (jen) o Vánocích. A tak děti věří na Ježíška dodnes.
Pravda, za toho půl roku, co rekonstrukce trvala, nám zešedivěl nejeden vlas. První dva měsíce jsme se třemi malými dětmi přespávali, kde se dalo. A když začal školní rok a na kočovný život nám došla energie, vrátili jsme se domů. Uklidili jsme si dvě místnosti a zjistili jsme, že s trochou vůle a odhodlání se dá i v jednadvacátém století přežít bez vymožeností, jako je kuchyně, koupelna anebo záchod.
V listopadu se Pat rozhodl, že si na pomoc pozve Mata. Mat byl Ferda Mravenec, odborník všeho druhu. V tu dobu byl zrovna obkladačem. Chodil si k nám popovídat, a při té příležitosti občas na zeď položil pár kachliček. Každou rovně položenou kachličku mi musel osobně předvést, a pokud jsem ho náležitě nepochválila, pustil si rádio a trucoval. Naštěstí máme jen malý byt, a tak byl i Mat do Vánoc hotov.
Rok jsem se v bytě tetelila blahem a zářila jako sluníčko pokaždé, když jsem se vracela z práce domů. Po roce však manžel objevil na obou záchodech praskliny. Přestože jsem manžela zapřísahala, aby Patovo telefonní číslo definitivně vymazal z paměti a hrozila jsem mu, že Pat překročí práh našeho bytu jen přes mou mrtvolu, on neposlechl. Využil pracovní doby, kdy byl mimo můj dosah, a Patovi zavolal. Pat měl zrovna dobrou náladu, a tak frajeřil. Manželovi v záchvatu euforie přislíbil, že se o reklamaci postará. Když jsem se to dozvěděla, málem mě sklátil infarkt. Modlila jsem se dnem i nocí, abych Pata v našem bytě už nikdy neviděla.
A Bůh moje modlitby vyslyšel. Poslal k nám Rupa. Rup pracuje jako instalatér pro velkoobchod se sanitárním zbožím, říkejme mu třeba Drozdík. Na manžela Rup udělal úžasný dojem. Všemu rozuměl, ve všem se vyznal. Objednal v rámci reklamačního řízení dva zcela nové klozety a slíbil, že se u nás za dva týdny ukáže a všechno dá do pořádku.
Rup měl mnoho dobrých vlastností. Byl dochvilný a nechtěl po nás peníze na auto ani alimenty. Působil dojmem zodpovědného a zkušeného řemeslníka. Tedy až do doby, než jsme zjistili, že je dyspraktik. Těžký dyspraktik. Z odborného hlediska za to vlastně nemůže. V rámci podpůrných opatření paní Zapletalové by měl nárok minimálně na asistenta. Jenže já už brzy budu potřebovat Lexaurin.
Když přijel poprvé, klozet se mu nepodařilo vůbec nasadit. Suverénně prohlásil, že je to trubkou. Zajede si pro ni do Ostravy a za týden je zpátky jako na koni. Netuším, jestli jel koňmo anebo se mu ušlechtilý oř cestou splašil a on musel po svých, ale skutečně mu to ten týden trvalo.
Za týden se objevil, úsměv od ucha k uchu. S chutí se pustil do práce. Jenže práce, ta mu od ruky zrovna moc nešla. Po pár minutách se ozvala rána, a nový záchod se mu sesypal na dlažbu. Rup na sobě nedal nic znát, to se přeci běžně stává. Vzal druhou mísu a s profesionálním úsměvem ji během dopoledne nasadil. Pravda, trochu se mu třásly ruce a úsměv připomínal škleb školáka, který nese k podpisu žákovskou knížku s parádní koulí a tváří se, že on nic, že on muzikant. Jenže manžel není psycholog, a tak mu to sežral. V koupelně po Rupovi zůstalo rozbité záchodové prkénko a pár děr v dlaždici.
Rup manželovi ve dveřích potřásl rukou a slíbil, že až objedná další záchod, přijde ho nasadit. Za zničené prkénko a dlažbu samozřejmě nemůže. To samo. Máme poškození reklamovat u Pata. Nasedl do auta a zmizel. Manžel telefonoval Patovi. Pat se řehtal, až se za břicho popadal a hned chtěl na toho šikulu kontakt. Prý se mu bude hodit jako expert na demolice. Pat naše umakartové jádro rozebíral celé prázdniny.
Rup se už měsíc neukázal. Na prasklé záchodové prkénko se děti bojí sednout a rozbitou dlaždici maskujeme plastovou stoličkou z Ikei. Pyšním se, jak jsem byla prozíravá, když jsem chtěla do bytu dva záchody. Ten druhý, do kterého Rup zatím nevstoupil, se až na ty praskliny stále blyští novotou. A já se děsím chvíle, kdy Rupovi dodají nový klozet a on manžela zase přesvědčí, že výměnu zvládne levou zadní, a ještě se u toho může dloubat v nose. Protože jestli zase bude machrovat a rozbije mi ještě skříňku pod umývadlem, přivedou mě ti tři bratři v triku do blázince. A místo blogu si budu psát deníček. „Milý deníčku. Den první. Prosím tě, dej, ať v Černovicích neseženou dotace z Evropských fondů a nezačnou tu něco rekonstruovat!“
