Nezapomenutelná cesta - den třináctý

Santiago de Compostela. Procházíme městem a přemýšlíme, kolik poutníků zde bylo před námi. Jak malí  se tu ve stínu starodávné katedrály cítíme. Když pak od ambónu slyšíme přivítání českých poutníků, dojetím nemůžeme ani promluvit.

Vzbudili jsme se až okolo osmé hodiny. Manžel v kuchyni připravoval anglickou snídani. Při té příležitosti zjistil, že některé elektrospotřebiče v bytě probíjejí. Elektroléčba zdarma. Oblékli jsme se do posledního čistého oblečení, které jsme šetřili na tento den a vyšli opět směrem ke katedrále. Vyšlápli jsme znovu ten veliký kopec, tentokrát zlehka, bez batůžků. Zařadili jsme se bez námitek do dlouhé fronty a čekali, až na nás dojde řada, abychom mohli do chrámu.

Přišli jsme na mši o hodinu dřív, ale stejně už na nás zbyla jen místa na stání. Ale jaká? Zrovna na nás vyšla místa mezi přední a zadní skupinou lavic. A tak jsme měli celý oltář jako na dlani. Na začátku mše kněz pozdravil poutníky z České republiky a mně zase tekly slzy proudem. Tak takové to je, když se vám splní dlouholetý sen. Tak krásné to je. Celou mši jsem šeptala slova díků. Děti se ke mně tiskly a já byla šťastná, že tady můžeme být spolu. Že jsme to zvládli. Mše utekla jako voda, najednou se před oltářem objevila skupina mnichů v červeném a já slyšela vzrušený šepot: Botafumeiro! Botafumeiro! A opravdu. Obrovská kadidelnice se houpala chrámovou lodí sem a tam a okouzlující vůně kadidla naplnila prostor.

Skončila mše. Ještě chvíli jsme poslouchali varhanní skladby a kostel se pomalu vylidňoval. Vstali jsme z klekátka a zařadili se do fronty, abychom i my mohli obejmout svatého Jakuba a dokonale tak završili naše putování. Celí roztřesení jsme vystoupali po malých dřevěných schůdcích a na krátkou chvíli se přivinuli k soše svatého Jakuba. Kolik poutníků ji již takto obejmulo? Kolik prstů se svezlo po vzácných drahokamech? Kolik slz zkropilo jeho zlatou pláštěnku?

Celí omámení jsme vyšli ven. Tak to je konec pouti. Ale já ho ještě neprožívám. Vím, že naše kroky povedou ještě dál. Jaká bude cesta na Konec světa? Dokážu tu pouť v sobě nakonec ukončit? Četla jsem o mnohých poutnících, kteří se nedokážou vrátit domů. Kteří putovní cestu nedovedou ukončit. Zvládnu to já?

Ale dnes je neděle, máme volný den. Nakoupili jsme drobné dárky pro naše kamarády a přátele. A co bychom si chtěli odvézt pro sebe my? Manžel nic nechtěl, jen koláč se svatojakubským symbolem, který jsme později snědli v parku. Já bych chtěla tričko, pomyslela jsem si. Děti také, a tak jsme si koupili čtyři trika se symboly naší poutě. Ještě se mi v obchodě velice líbily náušnice ve tvaru mušlí. Nebyly drahé, ale neměla jsem odvahu je chtít – každý si směl vybrat jen jeden dárek, přišlo mi nefér chtít víc.

Na chvíli jsme se znovu vrátili na prostranství před katedrálou, kam jsme včera celí upocení a zaprášení dorazili. Udělali jsme pár veselých fotek, tentokrát bez batůžků. Rozhlédli jsme se kolem, a koho jsme to neviděli? Naši mexickou známou! Vrhli jsme se nadšeně kolem krku a nemohli jsme se na sebe vynadívat. To je zázrak, že se znovu vidíme. Vyptávala se, kde může získat potvrzení o pouti – zrovna dorazila do Santiaga a brzy bude odlétat zpátky domů. Ani do chrámu se nestihne podívat. Bylo nám jí líto. A všech těch poutníků, kteří vycházejí přímo z letiště, aniž se podívali do Porta. Potom přijdou do Santiaga, vyzvednou si certifikát a do kostela ani nevkročí. Nezačnou, neskončí – je to dnes zvláštní svět.

Prošli jsme si staré město a vrátili se do parku. Prošli jsme ho křížem krážem, až bylo pozdní odpoledne a my dostali hlad. Obešli jsme několik obchodů a restaurací, ale všude bylo zavřeno, buď kvůli neděli anebo siestě. Sotva jsme pletli nohama a už se nám nechtělo nikam chodit. Rozhodli jsme se, že se vrátíme do bytu a dojíme zbytky z včerejšího nákupu. Trnuli jsme, aby bylo jídla dostatek, ale vyšlo to akorát a ještě jsme dali stranou potraviny na snídani.

Umyli jsme se, dali vyprat všechno prádlo, zahráli si karty a šli jsme spát. Děti zase usnuly, jako když je do vody hodí, ale my s manželem nemohli zaspat. Dopravní provoz byl větší než předchozí noci. Nakonec jsem to vzdala a šla si lehnout na lůžko do místnosti bez oken. Chyběl mi tam čerstvý vzduch a pořád jsem nemohla spát. Využila jsem nekonečné noční hodiny k tomu, abych v duchu znovu prošla celou naši poutní cestu a uvědomila si, co všechno mi přinesla. Jak moc obohatila můj život. Jak jsem vděčná, že jsem si mohla splnit svůj dávný sen.