Nezapomenutelná cesta - den sedmý

Dnes přejdeme hranici mezi dvěma zeměmi, Portugalskem a Španělskem. S Portugalskem se rozloučíme na mostě, za pohádkově opevněným historickém městem Valenca. A přivítá nás neméně honosné město na protilehlém břehu řeky - Tui.

Vstala jsem ještě za šera, obzor teprve opatrně světlal, lampy ve městě svítily a kruhový objezd jasně vytyčovaly světlomety aut. Nabalila jsem batohy, rozvěsila na ně vlhké oblečení, mezi tím se probudily i děti a potíraly si rozespale oči. Manžel vyskočil z gauče jako srnka a připravil nám výbornou anglickou snídani.

Při jídle proběhla bojová porada. Co teď? Jak půjdeme dál? No, Eliška už skoro nekašle, zkusíme vyjít všichni. Ale nepůjdeme cestou z kopce do kopce jako včera. V noci jsem na facebookové diskusi narazila na informaci o nové cyklostezce, která vede nedaleko a manžel ověřil, že je určena i pro pěší. Do tašek jsme nabalili zbylé jídlo a vyšli z kopce dolů. Zuřivých hafanů ubylo, možná ještě měli půlnoc. Na stezku podél řeky jsme dorazili za chvíli. Byla krásná, upravená, občas jsme potkali pejskaře, běžce nebo cyklisty. Kvůli Elišce jsme šli pomaleji a dělali jsme si četné zastávky na lavičkách zářících novotou. Postupně jsme snědli obsah našich naditých tašek. Cesta byla pohodová, po rovince, mnohdy ve stínu stromů. Takhle kdyby se nám šlapalo až do Santiaga!

Sluníčko postupně přidávalo na intenzitě a Eliška protestovala. Už ji bolí nožičky, už ji bolí bříško, už je unavená. A tak jsme se zase rozdělili. Seděli jsme na odpočívadle, když kolem procházela početná polská skupina. „Víš co, tak jeďte z Carvalhy vlakem a já s kluky dojdu pěšky. Potkáme se v Tui.“ Ale než jsem vylovila z batohu pasy, protože Tui už je ve Španělsku a já netušila, jestli probíhá celní kontrola, skupina nám zmizela z dohledu. A tak jsme zase šlapali pěšky sami.

Věděli jsme, že vlak pojede brzy a nechtěli jsme, aby manžel s dcerou na nás zase museli dlouho čekat jako předchozí den. A tak jsme nasadili vražedné, takřka sprinterské tempo. Krosny už jsme ani necítili, jako by k nám patřily odjakživa.

Polské skupině jsme zamávali, když jsme je míjeli před restaurací, kde se právě občerstvovali. Jedna slečna polehávala nedaleko cesty, prohodili jsme s ní pár slovíček a hnali jsme dál. Manžel psal, že už jsou ve vlaku. „Pospěšte, kluci.“ Ale ti už taky protestovali. Chtěli se zastavit, aspoň na chvíli. Posadili jsme se na lavičku, vypili pár doušků a než si nás přišli zkontrolovat potulní psíci, zase jsme byli v pohybu. Tak rychle jsme ještě nešli. Později jsme si dělali legraci, že jsme si zaběhli půlmaraton (16 km) s plnou polní k tomu. A trvalo nám to jen něco málo přes dvě hodiny. Prostě jsme borci.

To už zase peklo sluníčko. Poslední kousek cyklostezky procházel rekonstrukcí, chodník jsme museli obcházet po blátě, slepé rameno řeky se změnilo v bažinu a nelibě vonělo. A zase jsme nepotkávali žádné poutníky. Cítila jsem se s dětmi tak osamělá a zranitelná. Z nedalekých polí na nás štěkali potulní psi, kluci na ně volali a já trnula, kdy zas ucítím cizí zuby u svého kotníku. Naštěstí zůstalo jen u štěkotu.

Brzy jsme se již odklonili od řeky a procházeli  okolo kukuřičného pole. Vtom kolem projel vlak. Kluci, přidejte, určitě v něm jede tatínek a Eliška, ať na nás nečekají! Do Valence jsme doslova vběhli. Vojta už protestoval, dávno si vypil veškerou vodu, měl žízeň a pítka po cestě byla do jednoho vyschlá. Manžel se s námi snažil spojit a domluvit se, kde se potkáme. Nepodařilo se mu dojet až do Tui, čeká ve Valenci, kousek od obchodního domu. Vyšlápli jsme poslední kopec a uviděli ho. Naprosto vyčerpaní jsme se mu složili k nohám.

Když jsme se trochu posbírali, podělili jsme se o vodu, kterou nám přinesl. Chtěli jsme si sednout, ale zrovna nebylo kam. A tak jsme pokračovali do centra Valence. Je to nádherné, hradbami obehnané město. Ale vůbec se nám v něm nelíbilo. Za poslední dny jsme chodili sami, nepotkali téměř nikoho – a Valence byla plná troubících vozidel, bezohledných chodců, hlučných turistů. Nemohli jsme tam vydržet. Okolo stolků v historickém centru seděli v restauracích voňaví turisté s novými batůžky, vesele se bavili, začínali zde svou pouť. Jenže my se chtěli někde posadit do stínu stromů, položit se do trávy a protáhnout bolavé nohy.  Eliška zase začala pobrekávat, že je unavená a nechce už nikam chodit.

Na chvíli jsme spočinuli v místním chrámu, vrátili se do Infocentra a poprosili o razítko do credenciálů a pokračovali dál. Z města vedla cesta rovnou na most. Byl trochu zrezlý a já doufala, že se dnes nevykoupu v řece Minho. Eliška celou cestu kňourala a já už skoro neměla energii ji utěšit, sotva jsem po tom ranním kvaltování pletla nohama.

Tui je také nádherné město. Prošli jsme se kousek podél hlavní třídy a už jsme uviděli náš albergue. Tolik jsme si dnes potřebovali odpočinout! Ale ouha, čekalo nás jednoznačně nejhorší ubytování na celé trase. Měli jsme jeden maličký pokoj, manžel spal na matraci na zemi, ostatní na palandách. Všechno uvnitř bylo zatuchlé a jediné okno vedlo do zázemí pronajímatele, který tam měl prádelnu. Žádné denní světlo, žádný čerstvý vzduch a jediná toaleta pro celé patro. V pokoji bylo vše ulepené, špinavé, skoro jsme se štítili sednout si na krajíček matrace. Nu, co naplat, nemůže být každý den posvícení.

Naštěstí zatím byla většina pokojů volná, a tak jsme obsadili koupelnu, dali jsme si sprchu a trochu osvěžení jsme vyrazili do města. Ubytovna byla nedaleko centra, tak jsme se po pár krocích už obdivovali nádherným palácům, výhledům a hlavně úžasné katedrále. U pokladny byl bodrý muž ve středních letech. Našla jsem odvahu a zeptala jsem se ho, jaká cesta nás čeká příštího dne. Zalomil rukama. Náročná. Bude horko. A musíme ujít hodně přes 30 kilometrů. A bude cesta bezpečná? No, moc ne. Jsou tam toulaví psi, máme si na ně dát pozor.

Snažila jsem se na to nemyslet. Byla jsem tolik unavená. Dřív jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se na pouť vydala i úplně sama. Ale jen s dětmi jsme si připadala příliš zranitelná. Jak to zítra provedu?

Seděla jsem v lavici, hlavu v dlaních a modlila se. Prohlížela jsem si nádherné sochy a obrazy, dotýkala se starobylých lavic a prosila Boha, ať nad námi drží ochrannou ruku. Vyšplhali jsme na ochoz a hleděli jsme do dáli – dívali jsme se na cestu, po které jsme přišli až sem, Valence za řekou vypadala jen jako malá opevněná vesnička. A na druhé straně kouzelná Galicie, jeden kopeček vedle druhého. Já spoléhala na rovinatou cestu podél oceánu a ono tohle.

Vrátili jsme se do chrámu a já ještě chvíli škemrala u Boha, aby mi pomohl. Aby Elišku i manžela uzdravil. Aby nám všem dodal sílu a odvahu. Abych dokázala být statečnější a silnější. Abych si zase dokázala užívat pravidelný rytmus kroků a aby se mi do srdce vrátil ztracený klid.

Cestou na ubytovnu jsme uviděli naši oblíbenou značku supermarketu a nakoupili jsme si potraviny k večeři i ke snídani. V malém kamrlíku jsme skromně povečeřeli a zase jsme řešili, co dál. Vzdáme to a vrátíme se sem třeba za rok? Nebo až budou děti větší? Vlakem to ve Španělsku tak snadno nešlo. Marně jsme se snažili najít vlakové spojení do Redondely. Jak to provedeme? Eliška se ke mně přitulila. „Maminko, já to zkusím, já to zítra s vámi ujdu.“ „Beruško, ale vždyť jsi ještě unavená. Dnes jsi ušla pár kilometrů a už ti došly síly.“ „Maminko, neboj, já se budu zítra víc snažit.“

Zavrtala se do postýlky a za chvíli blaženě oddychovala. Já ležela na lůžku pod Vojtíškem, se sebemenším pohybem se patrová postel otřásala. Hleděla jsem na prkna nad sebou a z očí mi tekly slzy. Bože, co mám dělat? Jaké rozhodnutí je správné? Máme se vrátit nebo jít dál? Nemohla jsem usnout. Sledovala jsem hodiny na telefonu. Občas jsme se očima setkali s manželem. Co si počít?