Nezapomenutelná cesta - den první

Tak, je to tady. My opravdu vyrážíme na cestu. Jsme plní radostného očekávání i nevyřčených obav. Jak jen to zvládneme? Mnoho lidí nás od cesty s dětmi zrazovalo. Půjde to? Ujdeme to?

Zvoní budík. Oblékám se do sportovního oblečení, připadám si v něm trochu nepatřičně. Co jsem to já za sportovce? Co jsem to já za poutníka? Je to pravda nebo ještě sním? Nu, není čas přemýšlet. Budím děti, v polospánku zavazujeme tenisky, nasazujeme na záda batohy a spěcháme na noční rozjezd autobusu. Svižně kráčíme po chodníku, batoh na zádech mi poskakuje, rolnička na něm zvoní a já si říkám, jak mi ta torna na zádech nesedí, kde mě všude tlačí, dlouhé vlasy se mi zachytávají do přezek, a když otočím hlavu, přijdu o celý pramínek. Pane Bože, do čeho jsem se to dala? Kam já tu svou rodinu vláčím? Jak my to zvládneme?

Dobíháme k nočnímu autobusu na poslední chvíli, vystupujeme v centru Brna, na chodníku se v brzkých ranních hodinách míjíme se ztroskotanci, kteří po nočním mejdanu vrávorají ulicí. Čekáme na autobus do Vídně na letiště. Řidič trochu mešká. Máme čas vyndat si z batohů věci, které si chceme vzít dovnitř. Skládáme batožinu do úložného prostoru, obsazujeme místa. Děti se vrhnou na obrazovky a já se v duchu modlím a zase prosím o požehnání. Venku pomalu svítá, obzor bledne a růžoví, a když dorazíme do Vídně, vítá nás krásný letní den.

Trocha chaosu při průchodu všemi letištními kontrolami. A už sedíme na lavičkách, děti nalepené nosíky až u skla a s pusou dokořán koukají na desítky letadel a celý ten mumraj na dráze. A já se zase modlím. Ještě nikdy naše děti neletěly. Nebudou se bát? Nebude jim špatně?

Všechno šlape jako hodinky. Procházíme poslední kontrolou, scházíme do přízemí, vmáčkneme se mezi posledními do autobusu, vystoupáme po schodech do zadní části letadla… děti jsou nadšené. Máme dvě okénka, způsobně se u nich střídají. Nadšeně výskají, když se rozjíždíme po ploše a když se kola konečně odlepí od asfaltu a my letíme! Nejmladší dostala od letušky omalovánky s pastelkami a vrhla se na kreslení. Prostřední dostal Černého Petra. Manžel se před dětmi pochlapil a jen já vidím, jak je bledý a pevně svírá područky. Letadlo letí hladce, tři hodiny uběhnou jako nic a my krátce po poledni přistáváme v Portu.

Potkáváme prvního poutníka. Ptá se, kudy na trasu. Ale já to nevím. Mapy v mobilu má manžel, a ten žene v dálce před námi do penzionu. Nabízím poutníkovi, aby šel s námi, jen se ubytujeme a pojedeme do katedrály, pomodlit se a požádat o požehnání na cestu. „Vy půjdete do katedrály? Ale tam se platí vstupné, tam já nejdu.“ Pokrčil rameny poutník a vydal se hledat svou žlutou značku.

První krůčky po portugalské půdě. Sluníčko svítí, pofukuje větřík a my hádáme, jestli v něm cítíme stopy oceánu. Silnice je kamenná, musíme koukat pod nohy. Ulice jsou ztichlé, jen místní psi nás hlasitě pozdravují. Nejmladší se občas lekne a s vyjeknutím odskočí od plotu. Sem tam roste palma, místy bambus. Vidíme první eukalypty, jejichž vůně nám bude po návratu domů tolik chybět. Batohy na našich zádech ještě nezdomácněly, vrtíme se a těšíme se, až je v penzionu odložíme a vyrazíme do města nalehko.

A je to tady, naše první ubytování do Vilar de Pinheiro, okrajové části Porta. Máme pěkný apartmán jen pro sebe, v zahradě je dokonce bazén, ale v tom se ani smočit nestihneme. Jedeme metrem do města. Lístky jsme naštěstí koupili už na letišti. Zvládáme je označit, při jízdě potkáváme revizory, zvědavě hledíme do kraje a za chvíli vystupujeme v centru Porta. Dnes je státní svátek, ulice jsou přeplněné lidmi. Prodíráme se směrem ke katedrále. Vystojíme frontu, koupíme credenciály a pak s posvátnou úctou procházíme katedrálou. Je nádherná. Chvíli posedíme v lavici, padá na nás tíha našeho rozhodnutí – my se skutečně vydali na cestu. S credenciálem v ruce jsme opravdu poutníci. Splnil se mi sen. Se slzami v očích se znovu modlím za zdar naší poutě. Dotýkám se lavic a sloupů, kterých se dotýkali poutníci po celá staletí. Moje vděčnost stoupá ke krovům jako vůně kadidla. Ale je večer, poutnická kancelář zavírá, je čas jít. Dali jsme si večeři v místním kebabu a se západem slunce jsme padli do peřin.