Nezapomenutelná cesta - den osmý

Galicie, ta mě okouzlila, ba přímo uhranula, na první pohled. Nikdy nezapomenu na nádherné galicijské lesy, bublající potůčky a starobylé kamenné mosty, přes které jsme procházeli. 

Po páté hodině jsme potichu vstali, poklidili matrace, provedli rychlou ranní hygienu, dobalili batohy a připravili vodu na cestu a snídani do tašek. Postupně jsme vzbudili i děti. Nechtěli jsme už v ubytovně strávit ani minutu navíc – děti ještě trochu rozespalé hodily na záda batohy a vyrazili jsme. Venku byla temná noc, vzduch páchl odpadky, popeláři teprve vyráželi do práce. Bylo vlhko a dusno. Na kraji města jsme si uvědomili, že další úsek vede po silnici. Venku stále tma jako v ranci. Vzdali jsme to, padli na lavičku a snídali. Před sebou jsme uviděli skupinu dívek s batohy na zádech a čelovkami na hlavě. Spontánně dostaly pracovní název „Světlušky.“ Zařadili jsme se za ně a způsobně pochodovali po krajnici silnice. Provoz byl naštěstí docela malý a převážně v protisměru.

Sotva začal obzor blednout, vešli jsme do lesa. Byl to pro nás první les v Galicii a my užasle koukali na starobylé stromy, mlhu válející se ve vysoké trávě a v barevných trsech vřesů. Cesta byla zvlhlá a šlapalo se po ní báječně. Občas nás trasa dovedla na starobylý, kamenný most a my si připadali jako v pohádce – jen jsme nevěděli, jestli na nás za stromem vykoukne Gandalf nebo Asterix s Obelixem. Nic z toho by nás neudivilo tolik, jako táhlé tóny, které se náhle rozezněly lesem a jak jsme šli blíž, zněly stále hlasitěji a hlasitěji. Co to je? Snažili jsme se očima proniknout houštiny. Pomalu se rozednívalo a okolo nás probíhala ta nejúžasnější hra barev a stínů, jakou jsem kdy viděla.

A tak jsme pokračovali dál, až jsme dorazili na lesní mýtinu. Uprostřed stáli dva dudáci a hráli písně prvním ranním poutníkům. Hudba nás provázela ještě dlouho poté. Byl to ten nejkouzelnější zážitek z celé cesty a dodnes na něj s dojetím vzpomínáme.

Rádi bychom se v lese zastavili na více než pár loků vody, ale museli jsme dnes pokračovat svižně. Čekala nás nejdelší trasa celého našeho putování – podle map to vycházelo na 32 km, ale nakonec jsme s nějakými zacházkami museli ujít bezmála 40 km. A navíc nás čekalo počasí přímo pekelné – předpověď shodně slibovala 38 stupňů. Zdráhala jsem se tomu uvěřit, ale přesto jsem rodinu pobízela ke svižnějšímu tempu, abychom pro jistotu zvládli co nejvíce kilometrů, dokud není skutečné horko.

U Orbenlle jsme se mohli rozhodnout, zda se vydáme doleva nebo doprava. Z průvodců jsem věděla, že levá cesta je o kousek delší, ale mnohem krásnější. Pravá cesta vedla okolo industriálních firem a nic libého na pohled nás tam nečeká. S ohledem na zdravotní stav naší skupiny jsme však raději zvolili rychlejší variantu. Pár kilometrů okolo továren jsme zvládli v rekordním čase. Viděli jsme halu místních hasičů, kteří na sebe upozornili figurínou hasiče pověšenou na žebříku. Chvíli jsme přemýšleli, je-li to skutečný oběšenec nebo jen kanadský žertík. A také jsme kráčeli kolem Learu, firmy, která má své pobočky i u nás.

Než jsme se nadáli, křížili jsme železnici. Způsobně jsme použili nadchod, stejně jako skupinka seniorů za námi. Pod mostem jsme posvačili a vesele pokračovali do města. Eliška cupitala a švitořila a za chvíli jsme se blížili k centru. Cestou nás zastavil nějaký domorodý postarší pán a snažil se nám vysvětlit, že jako poutníci bychom měli jít po cestě vedoucí souběžně s naším chodníkem. Ale proč nás tam hnal, to jsme nepochopili.

Ve městě jsme navštívili chrám a potom už děti dostaly rozchod na místním hřišti. My jsme zatím vyzuli boty a masírovali si bolavé nohy – vždyť už jsme za sebou měli téměř 20 km a stejná vzdálenost nás ještě čekala. Sluníčko postupně šplhalo na oblohu a hřiště se plnilo malými dětmi, mnohé z nich upoutaly naše boty, batohy a turistické hole. Naše děti zatím lezly po prolézačkách a houpaly se na houpačkách tak vysoko, div nevzlétli do oblak. Po hodině jsme zaveleli k odchodu, nazuli si tenisky, nasadili batohy, které se už staly naší součástí, a vesele jsme vyrazili dál. I když ještě nebylo jedenáct, před albergy stály fronty poutníků čekajících na ubytování. My si jen orazili deníčky, zamávali na ně a s písničkou na rtech vyrazili dál.

I když jsme nejdříve postupovali rychle, brzy na nás padla únava. Slunko pálilo jako o život a my každou chvíli zastavovali, abychom se napili a načerpali si vodu. Kvůli Elišce jsme dělali častější přestávky, ale všichni jsme vzali zavděk každou lavičkou ve stínu. Postupně bylo stále větší vedro, až teplota opravdu vystoupala na slibovaných 38 stupňů ve stínu. A to my chodili převážně po sluncem rozpálených silnicích. Ani si netroufnu odhadnout, jaká tam byla teplota.

Celí zpocení a zaprášení jsme padli na do lavic v chrámu Iglesia de Santa Eulalia de Mos. Kostel byl nádherný a já se modlila a děkovala, že dnes můžeme pokračovat všichni dál. Byla jsem vděčná, že jsme se nevzdali a pokračujeme směrem k Santiagu. Eliška už vůbec nekašlala, jen byla více unavená. A manželovi, který už byl čilý jako rybička, antibiotika zabrala a zub vůbec nezlobil. U kostela jsme načerpali čerstvou vodu a v poutnickém obchodě nakoupili po euru botičky na trekové hole – byly skvělé, vydržely mi až do Finisterry.

Bylo horké odpoledne a my stále ještě šlapali po cestě. Teď vedla trasa do prudkého kopce po silnici a my byli na pokraji svých sil. Eliška už nemohla. Zastavila se v půli kopce a odmítala jít dál. Manžel se pro ni vrátil a přibral ke své krosně ještě tu její. Elišce se vrátila nálada a bez dalších protestů způsobně šlapala do vrchu. V jednu chvíli jsem měla namále i já – naštěstí zrovna ve chvíli, kdy mi před očima tančily černé skvrny a já už už myslela, že omdlím, zahlédla jsem ve stínu kamenné posezení. Svalila jsem se na první kámen, shodila batoh, vypila zteplalou vodu a potom snědla pytlík rozinek, které mi nabídl Vojtíšek. I manžel už toho měl dost. Vylovil v Eliščiném batohu toaletní papír a zmizel v křoví.

Potřebovali jsme chvíli na regeneraci. Dnešní etapa byla skutečně náročná. Toulaví psi nás sice neohrožovali, ale sluníčko si na nás vybíralo svou daň. A nejen na nás, i ostatní poutníci se ploužili, a jakmile někde uviděli kousek stínu, hned se do něj skulili.

Naštěstí už nám zbýval jen kousek kopce a ocitli jsme se v parku v Mos – Louredo. Z kohoutků proudila výborná chladivá voda. Neváhali jsme ani vteřinu, z batohů jsme rychle vyndali láhve a lačně jsme hltali každý doušek. Potom jsme načerpali ještě trošku vody na cestu a veselejším krokem pokračovali dál.

Monte de Santiago bylo rozpálené od sluníčka, teplo sálalo z oblohy i od nohou a my už si přáli, abychom co nejrychleji dorazili do Redondely, místa našeho dnešního noclehu. Když si děti stěžovaly, že už nemůžou, radila jsem jim, ať si představí vanu a pračku a půjde se jim líp. Aspoň mně to pomáhalo.

Po chvíli se cesta začala svažovat a my konečně stanuli na vyhlídce nad městem zaslíbeným, Redondelou. Podívejte, děti, tam dnes budeme spát! Cestou z kopce jsme potkali skupinu pseudopoutníků s malými batůžky, kteří nedbaje na horko popíjeli pivo v nemalých dávkách.

Sluníčko pořád peklo a my byli žízniví a pot se z nás jen řinul. Chtěli jsme si na chvilku sednout na autobusové zastávce, ale byla plechová a připadala jsem si v ní, jak pečená sardinka, nevydržela jsem tam ani minutu. A tak jsme se ploužili po prašné cestě dál. Před Redondelou házel stín velký most a my se tam na chvíli zastavili. Posadili jsme se vedle staré známé skupiny polských věřících, kteří se k nám radostně hlásili.

Pak jsme sebrali poslední zbytky sil, nahodili batohy na zpocená záda a vstoupili jsme do města. Na kraji obce jsme opět potkali skupinku přiopilých pseudopoutníků. Přelezli branku soukromého domu, odmotali tam hadici na zalévání zahrady, stříkali na procházející poutníky vodu a měli z toho ohromnou legraci. Jak já se za ně styděla! Před sprškou vody jsem tak tak uskočila, měla jsem v horní kapse credenciály – to bych se jim poděkovala, kdyby mi je namočili. Raději jsme přešli na druhý chodník. Trochu se svažoval a unavená Eliška na kamení uklouzla a odřela se. Byla tak unavená, že jen tichounce plakala. Chytla se mě za ruku, polykala slzičky a kráčela k cílové adrese.

Dům jsme našli poměrně snadno. Manžel telefonoval na kontakt uvedený ve zprávě, ale volající mluvil pouze španělsky a manželovi telefon položil. Na druhý pokus manželovi sdělil, že pro vstup potřebujeme mít nainstalovanou aplikaci, odkaz nám poslal přes WhatsApp. Jenže data jsem měla jen já a Honzík a ani jednomu z nás se internet nepodařilo zprovoznit. Pronajímatel s námi dál odmítl komunikovat. Vyčerpaně jsme se sesunuli před vchodové dveře. Hleděla jsem do okolí a přemýšlela, co dál. Kousek odtud byly u popelnic pohozené matrace, snad bychom se mohli vyspat tam, bude teplá noc. Potom jsem přes silnici uviděla albergue. Poslala jsem manžela, aby se tam zkusil přeptat na připojení k internetu nebo nocleh. Muž však nepochodil – zařízení bylo zavřené, s tím že již má naplněnou kapacitu a na nikoho se nedozvonil.

Po půlhodině marného čekání se stal zázrak – na kruhovém objezdu zastavilo auto, vystoupil z něj muž ve středních letech s malým synkem a mířili k našemu vchodu. Vyskočili jsme jak na povel. „To bude on, to bude on,“ jásali jsme. Marně, byl to jen jeden z obyvatelů domu. Anglicky téměř nerozuměl, ale rukama, nohama pochopil, co se nám přihodilo. Zatelefonoval majiteli ubytování, otevřel nám vchodové dveře i apartmán. Pomohl nám potom přes wifi nainstalovat potřebnou aplikaci, abychom si mohli otevřít, kdybychom se ještě rozhodli jít ven a vysvětlil nám, jak vše v domě funguje. Byl to náš anděl strážný, mysleli jsme na něj v modlitbách po celou zbylou cestu. Říkal, že hovoří francouzsky, což nám moc nepomohlo. V minulosti pracoval na Slovensku, ale tamní jazyk se bohužel nenaučil. Škoda. Spiklenecky jsme pak oba se smíchem svým dětem domlouvali, jak je nutné učit se cizí jazyky, protože bez nich by člověk taky mohl zůstat spát na ulici.

Děti si mezitím bleskurychle zabraly postýlky a už se v koupelně pošťuchovali, kdo půjde první do vany. Já zatím procházela byt, když jsem otevřela ještě jedny dveře – a byla zde druhá koupelna s vanou! Tak jsem dvěma mladším dětem po zásluze napustila vanu teplou vodou, přinesla hračky, panenky, šampóny a pěkně jsem je vydrbala. Manžel se ještě ochotně vydal do města na nákupy a než se všechny děti umyly, připravil nám večeři. Děti zhltly pizzu, svalily se do postele a ihned usnuly.

Teprve potom jsme s manželem dali prát prádlo do pračky a zaslouženě zalezli každý do své vany. Byli jsme naprosto vyčerpaní – sluncem, dlouhou cestou i komplikacemi s ubytováním. Trnula jsem, kolikrát ještě takové drama zažijeme a jestli bude mít vždycky tak šťastný konec. Před půlnocí jsme pověsili prádlo z pračky a usnuli jako broučci.