Nezapomenutelná cesta - den jedenáctý

Pomalu jsme si zvykli na každodenní chůzi a sami se divíme, jak dobře se nám teď kráčí. Batohy na zádech skoro necítíme a zastavujeme v čím dál delších intervalech. Je neuvěřitelné, jak rychle jsme se na putování adaptovali.

Vstali jsme ještě za rozbřesku, že vyjdeme brzy. Ale když jsme z pokoje vystrčili nosíky, viděli jsme, že polské poutnice také vstávají a vrhaly na nás nasupené obličeje, když jsme zamířili do koupelny. Nechtěli jsme si kazit den hned po ránu, tak jsme jim dali přednost, dobalili batůžky, nasnídali se a vyrazili chvíli po nich.

Bydleli jsme jen pár kroků od trasy. Už po ní zase proudily davy poutníků, neměli jsme ani trošku soukromí. Sem tam k nám vyběhl toulavý psík, ale ve španělsku jsme zatím potkali samé mírumilovné tvory. Po zkušenostech z Portugalska to byla příjemná změna.

Cesta zase často vedla eukalyptovými lesy, vzduch nádherně voněl, noha lehce střídala druhou a oči se jen kochaly tou nevídanou krásou. Přešli jsme brod, potom starý kamenný most. Děti se na chvíli posadily na svačinu. A pak jsme zas pokračovali dál.

Některé poutníky jsme potkávali v posledních dnech opakovaně a vesele jsme se zdravili na pozdrav. Dokonce jsme na chvíli potkali i naši starou známou mexickou poutnici. Konečně se mohla seznámit i s ostatními členy rodiny a zejména děti na ni myslely ještě dlouho po návratu.

Když Elišku po několika kilometrech bolely nožky, pustila se do zpěvu lidových písní a vydržela svým zvonivým hláskem bavit poutníky okolo nás i celé hodiny. Párkrát jsme také potkali české skupiny mladých poutníků a vesele jsme na sebe mávali.

Dnešní cesta utekla rychle, konečně jsme si zvykli na každodenní námahu a v cíli jsme byli dřív, než jsme se nadáli. Vstupovali jsme do starobylého města Padrón a zase jsme slyšeli zvuky galicijských dudáků. Měla jsem pocit, jako by nás tady vítaly a bylo to tak krásné, až mi tekly slzy po tvářích.

Prošli jsme alejí platanů a stanuli před chrámem svatého Jakuba. Uvnitř byla neuvěřitelná atmosféra, jako by svatost toho místa naplnila každičkou molekulu v chrámu. Tiše jsme si vyzvedli razítka do credenciálů, posadili se do lavic a děkovali Bohu, že nám umožnil dojít až sem. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit – je to skutečně pravda? Tohle je ten můj sen? Je to tak krásné snění! Bože, tolik ti děkuji.

Chvíli jsme hledali albergue, ve kterém nám milá paní vydala padronský certifikát. V roztřesených rukách jsem držela dokumenty, snažila se přeložit, co v nich stojí a opět jsem upřímně děkovala Bohu, že mé kroky dovedl až sem. Že jsme to zvládli. Že už zase putujeme jako rodina. Vzpomínala jsem, jak jsem před několika dny v Caminze plakala a vyčítala si, že jsem rodinu vystavila takové námaze. A teď jsem děkovala, že každá kapka potu stála za to.

Měli jsme hlad a manžel objevil restauraci, kde na siestu nehráli. A tak jsme si dali poprvé oběd v opravdové restauraci. Jako předkrm jsme si dali lasagne, potom nám číšník přinesl velkou porci pečeného masa a brambor a na závěr nás obdaroval štědrou porcí zmrzliny. To byla dobrota!

Pak jsme se vydali na ubytování. Měli jsme pronajatý krásný apartmán v samém centru města, hned vedle Svatojakubského chrámu. Uvnitř bylo čisto a voňavo. Dokonce tu byla i pračka, a tak jsme dali prát všechny zpocené svršky a postupně jsme se vystřídali ve vaně.

Šla jsem poslední. S chutí jsem vklouzla do teplé vody. Měla jsem hodinu jen pro sebe. Před očima mi běžel každičký den cesty, jeden nezapomenutelný okamžik za druhým. Po tvářích mi tekly slzy díků, když jsem vzpomínala na všechny ty velké i malé zázraky, které jsem denně zažívala. Děkovala jsem v duchu Bohu i celé své rodině, že jsem si mohla splnit svůj veliký sen.

Navečer jsme opět vyrazili do víru města. Procházeli jsme starobylým městem, jeho nádhernými chrámy a velkolepými parky. V botanické zahradě jsme dokonce objevily obrovské baobaby. Nemohli jsme se toho kouzelného místa nabažit.

Nakonec nás však dohnala únava. Nakoupili jsme trochu jídla v místních potravinách a vrátili se do bytu. Naposledy jsem přerovnala prádlo na sušáku a v zapadajícím slunci jsem hleděla na zbytky hradeb pode mnou a na kapli de Santiaguino del Monte nahoře na kopci. Venku vál vlahý letní vítr a čechral mi vlasy a já si zase užívala pár klidných minut, kdy jsem mohla být jen sama se sebou a mohla se modlit a děkovat za ten zázrak být poutníkem na Caminu.

Zahráli jsme karty, uložili děti a pomalu jsme šli také spát. Ráno jsme chtěli brzy vstát, abychom utekli aspoň těm hlučným skupinám mladých poutníků, vykračujících po cestě s reproduktory na rameni, jejichž divoká hudba nás rušila v rozjímání.