Nezapomenutelná cesta - den druhý

Včera jsme si ještě připadali jako turisté, ale dnes se již můžeme s credencialem v ruce řadit mezi poutníky. 

Vstáváme s východem slunce (což je tady poměrně pozdě, než jsme zvyklí). Naše první ubytování nabízí snídani, kterou s radostí přijímáme. Pochutnáme si na sladkém pečivu, jogurtech a ovoci. Sbalíme batůžky, orazíme credenciály a vyrážíme na náš první putovní den. Sluníčko svítí, kilometry pod nohama ubíhají. Vesnice vypadají opuštěně, vítají nás jen zuřivě štěkající psi – dnes naštěstí všichni bezpečně ukrytí za vysokými ploty. Nejmladší dcerka kňourá, je unavená. Ještě dobírá antibiotika, z tábora si přivezla zánět močových cest, a tak je pro ni cesta obzvlášť náročná. Honzík jí nabídne parádní hůl, kterou našel v eukalyptovém háji. Padne Elišce do ruky jako ulitá. Vykračuje si jako opravdová poutnice. Přicházíme do Mindelo. Vítá nás nádherně nazdobený chrám se sochami světců na podstavcích plných pestrých květů. Na návsi si přijdou na své děti – vrhnou se na houpačky a únava je rázem ta tam. A manžel v krámku objeví sekundové lepidlo. Tolik štěstí najednou! Sedím na lavičce opřená o batoh a děkuji za to, že jsem tady, na své vysněné cestě.

Je čas jít dál. Děti se ještě párkrát otočí za houpačkami a potom už mizíme kamennými cestičkami v dál. V poledne vcházíme do Vila do Conde. Je to nádherné město, s malými kamennými uličkami a starobylými domy. Děti padnou na lavičku a dožadují se oběda. Vidím malou pekárnu. Mrknu na manžela a za chvíli dětem neseme čokoládové croissanty a kokosové koláčky. Taková dobrota. Zase máme plno sil a zvesela pokračujeme do Póvoa de Varzim, kde dnes budeme spát. Cestou jsme potkali dva italské poutníky, s nimiž se ještě tři dny budeme vzájemně míjet. Na ubytování je ještě brzy, šlapali jsme rychleji, než jsem myslela. A tak se vydáme do nejkrásněji vyzdobeného chrámu, co jsme na naší cestě potkali. Uvnitř je spousta nádherně oděných a květy nazdobených soch ze včerejší slavnosti. Tu omamnou vůni lilií cítím ještě teď. Nic tak úžasného jsem ještě neviděla. Vzpomínám na babičku, která dnes má výročí úmrtí. To ona mi jako malé cácorce vyprávěla, jak s maminkou chodila pěšky na pouť do Žarošic. Nesli s sebou slavnostně nazdobené máry a na nich sochu Panny Marie, ověnčenou květy a bílými stužkami, které v průvodu držely mladé dívky. Babičko, kdybys jen věděla, jak daleko jsem se na pouť se svými dětmi vydala já….

Chvíli jsme se ještě prošli po městě, a potom jsme se konečně vydali do albergue, ubytovny pro poutníky. Na recepci jsme potkali naše dva známé Italy. Stihli jsme rychlou sprchu a vydali se na pláž – děti uviděly oceán a nemohly se dočkat, až se smočí ve vlnách. V asijském obchodě naproti pláže jsme dokoupili všechno, co nám scházelo – poutnické mušle, trekové hole a zavírací nůž.

Ale to už nás děti táhnou na pláž. Je z malinkých kamínků, které bolestivě píchají do opuchlých nohou s prvními puchýři. Jenže kdo by odolal dětskému výskání? Doběhli jsme k vlnám. Byly veliké, moře přátelsky syčelo na pozdrav a zalila nás sprška drobných kapiček. Brrr, tak do toho nevlezu. Zajdeme na kebab, já se vrhnu na praní a manžel vezme otužilce na první koupačku. Ať žije pobřežní trasa!