Přiznám se, že snoubórding na U-rampě mě pro mě asi tak něco jako Antarktida pro šimpanze. A ještě, že se jako obyčejně při podobných příležitostech zapřísahám, že to sledovat nebudu, protože je to ztráta času, ale nakonec stejně alespoň občas podlehnu.
Chápu onu silnou touhu být alespoň jednou, na tu malou chvíli v něčem nejlepší, ale na druhou stranu, proč se mám koukat na to, jak se někdo v zájmu jakéhosi pochybného vyznání huntuje v různých disciplínách, kterým se nazývají pro mě z nějakého neznámého důvodu sportovní. Nota bene, když pro moje tělo to vůbec není sportovní záležitost. Mačkaje čudlíky na ovladači, padla mi tam jakási U-rampa na snowboardu. Nejdřív tam byli muži, kteří se, jak u nás zvykem chlapů zvykem, vzájemně předváděli, kdo se dokáže, díky vyšší dávce testosteronu, rychleji zmrzačit. Tahleta touha být za každou cenu oslavován jako vítěz, je něco jako smrtelná nemoc. Nakonec to všichni zvorali, až na jakéhosi patnáctiletého mladíčka, který zřejmě potom vylezl nějakým zázrakem i na tu bednu, kde se rozdávají ty placky.
Pak jsem přepínal, až sem se zase dopřepínal zpátky, když už jezdily ženy. Jela tam nějaká Rána, která mě zaujala, protože z její jízdy byla patrná velká radost z toho, že si tam prostě může zajezdit. Pak se rozvalila na odpočívadle a koukala se, jak jezdí kolegyně a vůbec jí nekazilo náladu, že jí předstihovaly v hodnocení a vůbec nevypadala na to, že by se chtěla kamsi odklízet. Postupně se vytvořila celá skupinka, Rana Okada zapůsobila jako jakýsi nárazník, jak tam na těch molitanovejch krychlích bimbala nohama, takže na odpočívadle málem nebylo k hnutí a byla tam skvělá atmosféra.
A to je vlastně všechno. Takhle se má jezdit na olympijské hry. Jenomže jak se do toho zavleče národní reprezentace, různé sportovní svazy, sázkové agentury, tak je z toho jenom hloupý byznys a je po radosti.
