Delší čas jsem pobýval v Indii. Indové jsou lidi jako my, výrazné rozdíly v mentalitě nevidím. Kulturní rozdíly jsou ale dost velké.
Měl jsem příležitost několikrát pozorovat obyčejné Indy a Indky(!) na stavbě. Opět jsem hlavní rozdíl viděl v atmosféře a sociálním cítění, které je na naše poměry neuvěřitelně silné. Na práci se hlásí různí lidé, protože na stavbách, hlavně, pokud jde o nepřetržitou práci na několik směn, se dá vydělat dost peněz (na indické poměry, u nás by takovou práci za takový plat asi nikdo nevzal). Mladí i starší, někteří potřebují nutně peníze. Fasování přileb nebo rukavic je věc nevídaná. Každý si má přinést svoje pomůcky, ale v praxi to vypadá tak, že nikdo si nic nepřinese, tedy kromě jídelní nerez sady s jídlem, celé rodiny i s dětmi, případného kuřiva a podobných zbytečností.
Nerez jídelní misky bych měl vysvětlit. Plasty na jídlo tu nikdo nebere. Mají špatné vibrace. Pokud někomu nestačí toto mystické vysvětlení tak vězte, že plasty jsou pórovité a velmi snadno a rychle se v nich při vysokých teplotách množí plísně.
Práce probíhá tak, že určitá skupina má supervizora, což je důvěryhodná, dost často starší vážená osoba, a ten dohlíží, jestli se správně pracuje. Supervizor může mít pod sebou ještě jednoho nebo dva další pomocníky, kteří hlídají kvalitu práce, ale nepracují. Tenhle systém funguje dost dobře, pokud je supervizor vhodná osoba. Je to podobné jako u nás, jenom, že vedoucí směny nesedí na hromadě štěrku a neustále nedohlíží. Báchorky o líných Indech hoďte za hlavu. Tuším, že tyhle mýty šířili líní angličtí sáhibové, kteří se celé dny poflakovali v houpacím křesílku, kdesi ve stínu, a pozorovali, co se kde šustne.
Pokud je venku 45°C+ ve stínu, tak pracovat se dá jen dost obtížně. Kteréhokoli Evropana by při těžší fyzické práci v takové teplotě nejspíš tak po hodině, po dvou ranilo, odvezli by ho s úžehem do nemocnice a v horším případě by skončili někde v márnici v chlaďáku. Myslím, že i horníci by to snášeli špatně. Přece jenom pracovat na ostrém denním slunci při takové teplotě, je mnohem namáhavější, než při vysoké, ale stabilní teplotě. Lokální teploty na slunci bývají vyšší. Napřiklad po písku se nedá chodit naboso. Pokud si zapomenete sandály, budete se učit tancovat čverylku. Dělají se puchýře. Proto se také kolem poledne dělají povinné přestávky.
Práce dětí je v Indii pořád běžná. Ženy dělají stejně namáhavou práci jako muži a často méně kvalifikovanou. Protože se skoro všechny zakrývají závojem - ano, ženy nosí jako pracovní oděv tradičně sárí a závoj na hlavu - tak věk se odhaduje dost těžko. Viděl jsem jednu ženu, která nosila s jedním mužem asi 70kg těžké nádoby s pískem. Úplně se u toho celá klepala. Povídám anglicky jednomu Indovi, kterého jsem znal, že takovou práci by u nás žádná žena nedělala, že by se na tohle prostě vykašlala. Okamžitě začal něco vykřikovat na supervizora (jeho bratr), pak něco řekl té dotyčné a šup, už hrabala štěrk kopáčem. Nádoby pak nosili dva chlapi. Mlátil jsem se v duchu do hlavy, že mě to nenapadlo o 3 hodiny dřív. Problém byl taky v tom, že mi hned nedošlo, kolik jí je. Neptal jsem se, ale hádám asi tak něco kolem 14-15. Ony po nějaké době, když zjistí, že tam nejsou nějací dotěrové, občas obličej ukážou. Krásná holka. Řekl bych, že si chtěla na něco vydělat, ale možná že to bylo pro rodinu. Kdoví.
Další podobný případ jsem viděl, kdy tentokrát už dospělá žena tahala 50kg pytle s cementem. Když jí tu práci dávali, tak začala trochu ječet, ale pak to s tím chlapem tahala několik směn. Každých pět minut 2 pytle do míchačky. Vypadá to, že to není moc, ale za směnu toho bylo asi 5 tun. Na každého. Ještě tam měla syna asi tak 17, ten dělal lehčí práci a v noci si prostě lehnul a spal. Nikdo ho nerušil a ani mu nic neříkal. Další Indka měla u sebe asi dvouleté dítě. Chlapečka. Dovedete si představit, že děláte beton a metr vedle míchačky se batolí malé dítě? Všichni byli velice pozorní. Pokud chlapeček zabloudil pod hydraulickou násypku tak ho popadli a odnesli. Taky jsem přišel na způsob, jak ho odklidit do bezpečí. Stačilo natáhnout ruce a říct česky: "Pojď ke mně." nebo "Dej sem dítě." Pak se po něm jenom zaprášilo, jak rychle byl u maminky. Přestávky na kojení taky nebyly žádný problém. Za maminku někdo zaskočil a ona se na čas někam uklidila. Přes noc chlapeček spal 2 metry od hlučícího mixéru v dece. Kousek dál i v noci na hromadě s pískem bivakovala žena se dvěmi dětmi. Ti nepracovali. Pak jsem pochopil, že je to žena jednoho z dělníků, který si tam na práci přivedl celou rodinu. Byli tam po celou dobu, to zanamená asi 2-3 dny. Takových tam bylo víc. Asi přespolňáci.
Celkově musím říci, Indové jsou pri práci úžasně obětaví a moc hezky spolupracují. Jsou také neuvěřitelně soustředění. Taky bez ochranných pomůcek stačí jeden špatný pohyb a pak to dost bolí. Byly nějaké hádky, ale bylo to takové dětské hašteření a vždycky to rychle skončilo. Mladí muži (i dívky) jsou tak štíhlí, že naše anorektičky na ně nemají. Opravdu nechápu, jak mohou dělat při téhle postavě tak těžkpou fyzickou práci. Hodně z těch mladých jí jen jednou denně. Přitom mi přijde, že je to pro ně normální. U práce jsou šťastní a spokojení. Nepospíchají, ale sousředí se a dělají. Když chtějí.
Občas se přihodí nějaký úraz a někdy je to dost vážné. Samozřejmě, bez přilby jsou úrazy hlavy mnohem vážnější. Je to stejné, jako na silnici. Tam taky, když jezdí pořád bez přilby a něco se přihodí, je to často mnohem horší než s přilbou. Osobně jsem ale úraz podobného typu neviděl. Není to časté.
Abych nekončil tak smutně, přidám jednu historku. Byli jsme v Dévprijágu na soutoku Gangy a Jamuny a byl leden, krátce po obědě. Hlídal jsem místo a nedaleko pracoval jeden starší Ind. Styděl jsem se, protože byl o dost starší něž já a navíc vozil na takovém dřevěném kolečku cihly. Vždycky si toho tak naložil, že za tím nebyl skoro vidět a ještě se mu to bořilo do písku. Byl jsem trochu rozmrzelý, protože mi kručelo v břiše. Dostal jsem k obědu dál battí, což je luštěnina a k tomu pečené koule z pšeničné a cizrnové mouky. Battí bylo pět. Říkám si mrzutě: "Jenom pět koulí." Pak kouknu na toho Inda, jak tak šupajdí s tím přetíženým kolečkem a povídám: "Dhíre, dhíre - pomalu, pomalu, je to těžký." A on mi nadšeně povídá: "K obědu jsem měl PANČ BATTÍ!" On měl taky pět koulí.
