Trochu folkloru

V našich obcích a městech se občas někdy probudí povědomí, že naše životy jsou v našich rukou. Usuzuji z vydávaných kronik, sletů rodáků, oživovaných folklórních zvycích. Není tomu všude, ale když se mi dostane svědectví takovéto aktivity do rukou, vždy zajásám.

Naposledy tomu bylo v Plzni v Doudlevcích, kde vyšla krásná knížka AK (autorského kolektivu) členů KIDu (Klubu inteligentů Doudlevce) s názvem  „Doudlevce ve vzpomínkách a historických faktech“.

KID sám sebe představuje: „Jako dorostenečtí reprezentanti Doudlevec jsme často zajížděli k zápasům do okolí Plzně. Vždy s „apartními“ dřevěnými kufříky a partou kamarádů jsme budili pozornost lidí z okolí, kde jsme právě hostovali. A tak jednou, paní, která byla na procházce s manželem, se nás zvědavě zeptala, co že to v těch kufřících máme. Odpovědí bylo hodně – samé legrační, ale ani jedna pravdivá. Na to paní uraženě zareagovala slovy: „Pojď táto, to je nějaký klub inteligentů.“ Někdo z nás dodal „Doudlevce“ a naše označení a jeho zkratka byly na světě – KID."

AK – autorský kolektiv vzešel z doudleveckých rodáků, narozených kolem roku 1930, kteří se od roku 1942  sdružují ve zmíněném KIDu. Říkají si „synkové“, ve všech dobách byla jejich hymnou zamilovaná píseň TGM „Ach synku, synku“, scházejí se dvakrát do roka na hezkých setkáních se zpěvem a zábavou, jednou za pět let mají „sjezd“, zjara konají výlet na Radyni (v upomínku na zahajování turistické sezóny), na podzim uctívají památku zesnulých synků na doudleveckém hřbitově.

Mezi vyčerpávajícími informacemi ze života je v knize zmínka o tom, jak si na začátku století místní občané postavili velkolepou školu, kterou považovali za základ života. Škola se později přeměnila v konzervatoř,  učitelku obou učitelek mých synů ve hře na housle.

V knize mě zaujalo mnohé, za vše cituji poznámku vztahující se k výchově: „To, co děti ještě potřebují k plnohodnotnému a šťastnému životu, jsou: součinnost, soužití, spolupráce apod. Tzn., že si dítě (a nejen ono) musí osvojovat způsoby, jak s druhými vyjít, jak nebýt samo, jak být druhými přijímáno a jak být svému společenství užitečné. Nejsou-li naše rozumové schopnosti a vzdělání ve službách této základní tendence, která je do nás zabudována přirozeným vývojem po milióny let, jsme na tomto světě jenom sami pro sebe a tedy víceméně nadarmo“.  Velmi aktuální poselství, že? Doudlevecká škola dnes zeje symbolicky prázdnotou.

V minulosti chodívala pravidelná procesí do sousedních Litic a aby cesta rychle ubývala, tak se zpívalo.   V čele procesí chodíval předzpěvák, neboť našim předkům sloužila paměť zřejmě stejně jako nám. Upozorňoval průvod i na překážky, které byly v cestě, aby nedošlo k nějakému neštěstí. Upozornil například, že „zde je díra, pozor dejte“, průvod opakoval, načež předzpěvák dodal „hlupáci, to nezpívejte“ a oni mechanicky opakovali, aby se pak mohli srdečně sami sobě smát. 

Novodobým poutním místem v Doudlevcích je meditační zahrada Luboše Hrušky. Bývalý politický vězeň, který po návratu z „komunistického gulagu“, obehnal svoji zahradu v zahrádkářské kolonii živým plotem a vytvořil dílo nevídané krásy. Kamarád, sochař Roman Podrázský vytesal křížovou cestu a když spadla železná opona, tak pan Hruška otevřel zahradu veřejnosti.  Zbývalo jen vybudovat kapli, koncertní místnost, ohniště, totem a možnost přespání pro pocestné. To vše tento muž, v trvalé invaliditě, zvládl vybudovat za pár let, jen z darů.

Vstupné tam, za jeho života, bývalo dobrovolné, takže se přírodní krásou s vodou a cizokrajnými stromy chodili těšit staří i mladí. Poslední zpráva, která ke mně zalétla, byla, že poté, co daroval meditační zahradu katolické církvi, ta zavedla vstupné, čímž zavřela dveře nejchudším a udělala si z práce jiného svůj byznys.

Já se z knihy konečně dozvěděla, co se skrývá za proslulými, na ženách požadovanými pěti „P“. Pořád mi jedno chybělo, když jsem se je pokoušela dát dohromady. V Doudlevcích měly ženy těch „P“ dokonce šest: Pracovitá, počestná, pokorná, příjemná, pěkná, za všech okolností přívětivá.

Tak se jen zbývá podivit nad tím, že KID byl a je výlučně pánským společenstvím. Ne, že by se AK nezmínil o ženách, ty se podílely a spolupracovaly na vydání knihy, naopak. Nicméně, je  předurčení žen jen v těch šesti „P“?  Jestli pánové z KIDu dovolí, něco navrhnu.  Nejsem sice doudleveckou rodačkou, ale zatímco jiní jezdí na Kanáry či na Riviéru, já jezdívala více než dvacet let do Doudlevec za maminkou, která tam žila s přítelem v bývalé Piavské, dnes Nebilovské ulici.

Co kdyby mě někdy KID vzal na jaře na Radyni s sebou? Tančím jako víla, zpívám, až se hory zelenají, žádnou srandu nepokazím. Možná bychom mohli složit i nějakou doudleveckou „Ach dcerko, dcerko“, aby se svět pohnul i tímto směrem trochu vpřed. A víte, co ještě bych ráda? Kontakt na budovatele,  který před léty zalil doudlevecké mlatové cesty toxickým asfaltem. Napíšu mu, aby prstíčkem hrabal a špendlíčkem kopal tak dlouho, až se dostane na podloží a vrátí doudleveckým cestám jejich původní přirozenou krásu, čím se sláva Doudlevec bude ještě více nebes dotýkat.