Stop týrání rodičů!

Chodívají mi často výzvy na zastavení týrání dětí, s čímž samozřejmě lze jen souhlasit. Proč týrat človíčka, který nepřišel na svět z vlastní vůle, narodil se sice s jistými genetickými dispozicemi, nicméně ty společensko-kulturně-výchovné ovlivňují jeho charakter přinejmenším stejnou měrou.

Kdyby tomu tak nebylo, pak by nemělo smysl žádné učení, výchova a vzdělávání, mohla by se zlámat hůl nad výchovnými snahami s tím, že „ono za to nemůže, zdědilo charakter po tátovi, či mámě….“ dosaďte si dle libosti.

Kdo týrá děti, ten vypouští evidentně nějaký přetlak, ventiluje své negace vůči bezbrannému a mnohem slabšímu, což je charakteristická známka každé šikany. Silnější projevuje svoji moc ve vztahu k dětem velmi zbaběle, neboť ty se vyznačují bezmocí.

Mám-li být upřímná, za svůj život jsem o týrání dětí slyšela jen z médií, nemám žádnou osobní zkušenost, ani zprostředkovaně jsem nikdy neslyšela, že by někdo týral dítě, ať už své či cizí, doma, ve škole, či v sousedství. Děti bývají – dle mé zkušenosti - zahrnované láskou, péčí a pozorností, spíš rozmazlované. V našich podmínkách jsou živené rodiči po celou dobu studia. Jen výjimečně, zpravidla dostanou-li se do kontaktu s mezinárodními zvyklostmi, zejména těmi za velkou louží, snaží si na svá studia přivydělávat, případně přispět na chod domácnosti.

Spíš je mi dáno pozorovat opak; rodiče, kteří bývají využíváni, respektive zneužíváni svými dětmi. Děti zabydlené v mama a papa hotelích do pozdních let života tyto "hotely" velmi neochotně a nedobrovolně opouštějí. Znám případ, kdy rodiče, aby se osvobodili od dětí, jim přenechali svoji střechu nad hlavou a sami opustili své hnízdo, neboť mládež se k tomu neměla.

Na místě je námitka „jak jste si je vychovali, takové je máte“. Pravdou je, že fyzickou pupeční šňůru si miminko samo nepřestřihne. Ani psychickou šňůru dítě dobrovolně  nestříhá. Je zodpovědností rodičů vychovat děti k samostatnosti a nepomohou-li dospělí tuto závislost „dítě-rodič“ přesměrovat na vztah „dospělý-dospělý“, pak půjde většinou o závislost až do smrti. Nikoliv však ve smyslu reciprocity, jak tomu bývalo v dřívějších dobách, kdy se považovalo za samozřejmost, že se mladí automaticky postarali o stárnoucí rodiče, ale ve smyslu permanentního využívání rodičovských zdrojů, počínaje vyjídáním rodičovské lednice po vyžadování finanční podpory i v podobě důchodu, pro který si zajedou jednou měsíčně, o čemž vím od jedné zaměstnankyně domova důchodců.

Můžeme říci, že jde o problém rodičů, kteří zahrnuli děti opičí láskou, ačkoliv v časech plné fyzické a duševní síly obou generací měl nastoupit vztah vzájemné „rovnosti“.  V době, kdy se na stará kolena stávají rodiče těmi slabšími a bezmocnými a potřebují pomoc a ochranu, je již pozdě. Je to však jen jejich vina? Nejde náhodou o stereotyp stávajícího společenského systému, ve kterém dědičnost zdaleka nehraje takovou roli jako společensko-kulturně-výchovné návyky a zlozvyky?