Státní zmatek

Říkala mi paní, která se přijela až z Tachovska podívat na dílo sezóny zapůjčené Museem Nacional del Prado v Madridu, že se nemohla dostat na Hradčanské náměstí, neboť bylo ohrazené, střežené policií a obklopené davy lidí.

V čas inzerované prohlídky Rubensovy „Večeře v Emauzích“ byl přístup do Šternberského paláce uzavřen kvůli vojenské přísaze, která blokovala přístup do galerie i průchod Hradčanským náměstím.

Já jsem o té přísaze také neměla tušení, nicméně jsem měla štěstí, že jsem přišla ve směru od Pohořelce a prohlížela si exponáty ve Schwarzenberském paláci, odkud byl na náměstí dobrý výhled. Lidé se tam shromažďovali už po dvanácté, měla jsem za to, že akce začne v jednu. Odhadem jsem se spletla asi o hodinu, většinu času vyplňovalo čekání na prezidenta, které zpříjemňovala dechová hudba hradní stráže. Byla slyšet i přes zavřená okna, mikrofony řečníků pak nikoliv, takže jsem opustila vyšší patra a šla se k pokladně optat, jak tomu bude s onou inzerovanou komentovanou prohlídkou obrazu Petera Paula Rubense, která měla být v protějším, Šternberském paláci.

Informátorky pravily, že se prohlídka musela odložit z původně inzerovaných 14.00 na 15.00 kvůli té akci na náměstí, o které Národní galerie nevěděla, neboť nebyla Hradem informována. Zašla jsem se tedy ještě podívat do přízemí Salmovského paláce na „Smysl pro umění“ a když jsem nabyla dojmu, že náměstí bude průchodné, tak jsem vyšla ven a přešla do protější galerie.

Tam jsem se dozvěděla, že pro velký zájem se konají prohlídky dvě, jedna už probíhala, bylo mi doporučeno, ať se zajdu podívat „dolů“ na německé umění a přijdu ve čtvrt na čtyři, kdy začne další.

Sbírky Národní galerie jsou fantastické, všechna čest. I způsob, jak stylově jsou uspořádané: moderní umění ve Veletržním paláci, klasicismus a romantismus v Salmovském, české baroko ve Schwarzenberském, evropské umění od antiky po baroko ve Šternberském paláci, středověké v Anežském klášteře a asijské v Paláci Kinských. Obrazy, které Národní galerie vlastní jsou úžasné.  Můžeme zde vidět obrazy od Rembrandta, Cranacha, Dürera, Chittussiho, Schikanedera, Slavíčka, Picassa, Braguea, Renoira, van Gogha, Klimta a mnoha dalších světových i našich umělců a umělkyň.

O státních svátcích má Národní galerie dobrý zvyk, že sbírky otevře veřejnosti. Bývá o ně velký zájem, zdaleka však ne takový, aby lidé museli stát fronty, jaké stojí na prohlídky budov osídlených státními institucemi, takže jde o velmi příjemný kulturní zážitek.

I komentovaná prohlídka zapůjčeného obrazu stojí za zmínku. Není-li člověk teoretik umění, pak si mnohého na obrazech nevšimne, byť i písemné komentáře bývají návodné. Umění člověku rozšiřuje obzor, není na škodu nazřít svět pohledem jiných, těch, kteří mají dar a schopnost vyjádřit se, ať už obrazem, slovem, či notami.

Takže jsem si galerii o státním svátku užila, když jsem však vyšla ven, tak jsem zjistila, že je tam nová bariéra, nešlo sejít dolů ani po zámeckých schodech, ani ulicí Ke Hradu, ani projít hradem. Zátarasy byly kvůli prezidentovi, na kterého se čekalo, že položí věnec k pomníku T. G. M. Čekání symbolicky vyjadřující moc a důležitost prezidentské instituce. Jeho čas je cennost, za kterou platí svým časem desítky čekajících.

Nabízela se možnost jít zpět na Pohořelec, nebo sejít po Radnických schodech do Nerudovy ulice, což jsem učinila.

V metru jsem se setkala s paní z Tachovska, která se mě ptala na cestu. Během hovoru vyšlo najevo, že byla tam, co já, přijela se z takové dálky podívat na Rubense, jenže z Hradčanského náměstí šla pěšky na Pohořelec, kde jí kdosi poradil jít na metro Jelením příkopem a pak jet na Můstek a odtud na nádraží.

Cestou jsme si povídaly o zážitcích dne i o bariérách, které ho provázely. Uvědomila jsem si přitom, v jaké výhodě jsou pražští, kteří se orientují v každém detailu města oproti mimopražským odkázaným na informace kolemjdoucích či Kanceláře prezidenta.