S kabrioletem, nebo bez?

Když jsem byla dítě, tak naši měli temně žlutou Felicii s černou sundavací střechou. Aut bylo obecně v šedesátých letech na silnicích málo, řidiči a majitelé těchto se při potkání pyšně zdravili.  

Nebylo to pohodlné auto, sporťák, ale tehdy na nás vyšel pořadník a na řadě byla tato krasavice. Jezdívali jsme v ní rodinné výlety, v létě se koupat, mamince vlály vlasy sepjaté čelenkou, když začalo pršet, tak se natáhla plátěná střecha, na zimu upevnila laminátová a jelo se na vánoční návštěvu příbuzných. Já sedávala, spíš se krčila, vzadu na nepohodlném sedátku. V Heřmanově Huti jsme byli - po řediteli školy a obyvatelce zámku třetí, kdo vlastnil auto a ještě takové luxusní. Tedy určitá elita, za kterou jsem se nesmírně styděla. Lišila jsem se díky tomu autu od ostatních dětí, které vyrážely v neděli na túry s turistickým oddílem, nebo se honily jen tak venku, zatímco já musela na výlet autem. Někdy se mi podařilo zvracet předem, takže mě raději nechali doma, jindy jsem otravovala žaludečními potížemi celou cestu, neboť jsem se ukrutně nudila. Pozorovat rychle míjející krajinu mě nebavilo, číst nešlo, zpívat a vyprávět si mě také bavilo jen chvíli.  

Děti ve škole naše auto nekomentovaly, bylo jim to jedno, do školy jsme chodili svorně pěšky každý den na prvním stupni dva kilometry, na druhém čtyři. Manželka ředitele školy učící češtinu a zeměpis si neodpouštěla poznámky typu: „Jsou mezi námi venkovani (rozuměj burani), kteří jezdí autem, místo, aby si vybudovali dům s pořádnou koupelnou.“ Věděla jsem, že míří na mě, ale co jsem mohla dělat? Nikdo se mě na můj názor neptal, byla bych radši, kdybychom to auto neměli a já mohla splývat s ostatními.

Nejspíš pod vlivem tohoto zážitku z dětství jsem na auta zanevřela a nikdy si vlastní  nepořídila. Čas však otočil společenskými hodnotami, naši synové byli ve škole jedinými dětmi, jejichž rodina nevlastnila auto, takže měli opačný mindrák. Nicméně, vyrůstali v Praze a do školy to měli pár kroků, na výlety, za babičkou a příbuznými jsme chodili pěšky, jezdili MHD, vlakem, autobusem, či se s někým motorizovaným svezli. Cesta sama o sobě byla cílem, bylo třeba plánovat odjezdy, příjezdy, cestou se obvykle nabídly zážitky s průvodčími či spolucestujícími… Mohu-li zpětně porovnat a vyhodnotit, tak mi připadá ta druhá varianta mnohem zajímavější a zábavnější.  

I od dětství mých dětí však už uplynulo pár let, pozoruji, že dnes se mnoho dětí vozí autem do školy a na zájmové kroužky, neboť jít pěšky je nebezpečné s ohledem na projíždějící auta. Děti to považují za samozřejmost, jde o společenskou normu, sedí v autech všechny, baví se hraním her na mobilu, navigace řidiče naviguje, vše jde tak, jak má jít. Silnice jsou plné aut, reprezentanti obcí vymýšlejí, jak zvětšit metry čtvereční svých teritorií tak, aby se na ně vešla všechna auta, která tam chtějí parkovat. Ta se často šinou do cíle svých cest hlemýždím tempem, navigována Zelenou vlnou, ale šinou se všichni, takže solidarita pomáhá snášet absurditu situace. Čas strávený na silnicích se stal součástí života. Kolikrát jsem šla na schůzku a druhá strana přišla pozdě s tím, že uvízla v zácpě, neboť jela autem. Od určité úrovně společenského žebříčku jde nejspíš o nepsanou povinnost a známku životní úrovně. Jde též o prvořadé společenské téma, většina porevolučního průmyslu a služeb nějak souvisí s automobilismem. Nestal se však sluha během dvou generací nepozorovaně pánem?