Radost jako vědecká disciplina

Týden má 168 hodin, z toho 45 hodin přibližně pracujeme, 10 hodin za prací cestujeme, zbývající čas trávíme se svými partnery, partnerkami, dětmi, rodiči, přáteli, či sami - bdíme, či spíme.  

Na profesních 45 hodin býváme připravováni často dlouholetým studiem, učením se různým dovednostem, cestujeme-li auty, učili jsme se řídit, musíme mít řidičský průkaz, i základy jízdy na kole jsme zvládali tak, že za námi někdo běhal a učil nás držet rovnováhu… Čas, který trávíme se svými partnery, partnerkami, dětmi, rodiči, či jako samotáři, improvizujeme, hrajeme divadlo bez zkoušek, každý krok je premiérou bez generálky. Jak dopadá tato improvizace bez znalosti zákonitostí naší mysli, emocí, zvládnutí základních technik komunikace, vyjednávání, mediace? Úplně stejně, jako když vezmeme do ruky housle a bez předchozího seznámení se s nástrojem na ně budeme chtít vyluzovat libé tóny. Nepůjde to, ani s absolutním sluchem. Bez zvládnutí základní techniky nástroj neovládneme, naopak, on ovládne nás.      

Stejně tak, neovládáme-li své emoce, ony ovládají nás.  Bývám často vrbou kamarádkám a známým, dnes už i neznámým lidem, kteří mi píší, vnímám to neštěstí a bezradnost těch, kteří se sice naučili - pod vedením rodičů - mluvit, chodit, ve škole číst, psát a počítat, ale to, jak žít šťastně, ať už sami, v páru, či v mezigeneračním společenství, je  velkou neznámou. Vzorce chování zpravidla imitujeme z rodin, ve kterých jsme vyrostli, odpozorované zvyky a zlozvyky si přenášíme do vztahů, kde se tyto zvyky podrobují zkoušce vzájemné odolnosti. Zpravidla vyhrává ten či ta silnější, pod pokličkou celospolečenského míru pak vřou naše osobní a soukromé tahanice a boje. Myslíte si, že ne, že se umíme radovat ze života a být šťastni? Tak se někdy všimněte tváře spolucestujících v metru, či tramvaji, na ty podkovy, stažené koutky rtů směrem dolů.

Můj otec byl z mnoha dětí a velmi chudých poměrů. Přesto rád a často říkával: „My jsme nic neměli, ale uměli jsme se radovat. Vy máte všechno, ale chybí vám radost.“ Hrál na několik   hudebních nástrojů, krásně zpíval, uměl se vztekat, ale také se uměl radovat. Dnes se zdá, že se usmívají a radují jen hvězdy v médiích či úspěšní podnikatelé, úsměv je známkou úspěchu. Kdo by uvěřil ve schopnost, není-li doprovázená vyběleným chrupem? Při bližším pozorování však lze pozorovat určitou míru přetvářky a stylizace, o tu by však jít nemělo.  

Mělo by jít o skutečnou radost ze života, která se dnes nabízí studovat jako vědecká disciplina. Tak ji aspoň pojímá ve stejnojmenné knize Yongey Mingyur Rinpočhe, kde zkoumá - vedle meditačních technik Východu i vědecké znalosti a poznatky o mozku Západní vědy. Své vědomosti shrnul do 285 stránek  a 18 kapitol, ze kterých se, mimo jiné, dozvíme o Vnitřní symfonii, o tom, co je Za myslí, za mozkem, o Relativitě vnímání a Daru jasnosti, o Prázdnotě: realitě za realitou, Nalezení rovnováhy a Prostém spočinutí, o Práci s myšlenkami a pocity, o Soucítění: otevření srdce mysli, o Biologii štěstí.

Knihu Radost ze života – Štěstí jako vědecká disciplína, vydala DharmaGaia v překladu Alexandra Neumana, obsahuje základní orientaci v naší mysli, pomáhá objevovat cesty k řešení každodenních problémů: „Neexistuje větší inspirace a větší projev odvahy než záměr vést všechny lidi k dokonalé svobodě a úplnému spokojenému bytí, které jsou realizovány ve chvíli, kdy rozpoznají svou pravou přirozenost. Záměr sám má takovou sílu, že když s ním pracujete, vaše mysl se stane silnější a vaše rušivé emoce vymizí. Začnete být úspěšnější i ve své pomoci jiným bytostem; a tímto konáním vytvoříte příčiny a podmínky pro své vlastní spokojené bytí.“