Je zajímavé podívat se na výdaje kandidátů a kandidátek na prezidentskou funkci z genderové perspektivy. Tři ženské kandidátky se vešly se svými výdaji do jednoho miliónu, spolu s nimi i jeden mužský kandidát.
Zbývajících pět potřebovalo od téměř patnácti miliónů až po 37 200 000 Kč, které investoval vítěz. Celkem utratili 131 735 000 Kč.
Takto vypadají výdaje jednotlivých kandidátů a kandidátek z dosud zveřejněného přehledu:
Kde ty peníze vzali, to se veřejnost dozví z auditu, který bude následující týdny probíhat, stejně tak se, doufám, dozvíme, co konkrétně za ty peníze pořizovali a komu a čím jsou za ně do budoucna zavázáni.
Jestli ženské kandidátky investovaly mnohonásobně méně proto, že jsou šetrnější a hospodárnější, dobré odchovankyně Babičky, dle které „dobrá hospodyňka i pro pírko přes plot skočí“, či neumí peníze roztáčet, nebo neměly své velké sponzory, těžko říct.
Rozhodně je přístup žen a mužů k penězům odlišný, jinak by nebyl důvod zavádět na úrovni Evropské unie genderové rozpočtování, které spočívá v zohlednění rovného přístupu k potřebám žen i mužů na všech úrovních plánování. Znamená zohlednit počet žen a mužů, kteří o rozpočtu rozhodují, kolik financí je přidělováno na aktivity jednotlivých pohlaví a jestli v nich není významný nepoměr, či zajištění vhodné komunikace úřadu s veřejností a strategie do budoucnosti. Genderově citlivé rozpočtování se například snaží vyvážit finance, které se poskytují na sportování dívek a chlapců či rovnoměrně podporovat volnočasové aktivity využívané muži a ženami.
Pravdou je, že se už dávno pro pírko neskáče a požadavek na skromnost a hospodárnost není „cool“ ani mezi muži, ani mezi ženami, jinak by se voliči i voličky zamýšleli nad tím, jak jejich kandidáti a kandidátky přistupují k penězům, obzvlášť v situaci velké zadluženosti státu, rodin a jednotlivců. V kurzu je utrácení, plýtvání, zadlužování se. Na úrovni osobní i společenské.
Kolik českých lidí kdy vidělo milión, natož deset a více, je otázka. Zdá se však, že nám nevadí, jak se hospodaří na místech nejvyšších a nejviditelnějších, stále se ignoruje sto let stará rada Tomáši Baťi naučit děti prvořadě základním hokynářským počtům (vydělám-li 5 korun, nemohu chtít utrácet 10), a až poté řešit rovnice o dvou neznámých
Přistupujeme stále na hry mocných a hrajeme je s nimi i přes dávnou radu J. J. Rousseaua: „Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil „toto je mé!“ a našel dosti prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz bylo by lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: chraňte se poslouchat toho podvodníka; jsme ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.“
