Paní učitelce s láskou

Z různých odstínů šedi naučených učitelek vystupuje v mé mysli výrazná osobnost, která mi vytrvale kazila vysvědčení jedinou horší známkou, což jsem jí však neměla příliš za zlé, byla v právu.

Marie Staníková učila na druhém stupni devítiletky v Heřmanově Huti ruštinu a výtvarnou výchovu. Byla rodilou Ruskou, do Československa si ji přivedl generál z druhé světové. Místní lidé si vyprávěli, jak přišla, zahalená do jakési rubášky, já už ji mám v mysli jako elegantní a temperamentní krasavici, jejíž ruka byla vždy připravena nám jednu vrazit, pakliže jsme nebyli schopni reagovat na její znělý hlas.

Zda měla nějaké pedagogické vzdělání, netuším, ale rozhodně měla velký talent. Nejen učit, ale i umět. Svůj rodný jazyk předávala s přirozeným měkkým přízvukem prostřednictvím ruských balad, kdy jsme bimbali Večernij zvon, pochodovali s Kaťušou, slovíčka se učili v souvislostech obrazů z ruských lidových písní, které však upadly v zapomnění po okupaci, spolu se znalostí tohoto krásného jazyka. Celá školní léta jsem si psala, vyměňovala známky, odznaky a pohlednice s Kosťou Lekoščevem z Novosibirska, v sedmé třídě jsem již měla vyřízený prázdninový pobyt v těchto odlehlých končinách Sovětského svazu, maminka však  zasáhla a dobrodružství mi zatrhla. S Kosťou jsem si přestala dopisovat až po srpnu 1968.

Na kreslení nás paní učitelka brávala ven a trápila požadavkem vyjádřit vodovkami to, co kolem sebe vidíme. Jako bych už tehdy cítila, že je to stejně neuchopitelné, barvy si dělaly co chtěly, rozpíjely se docela jinak, než jak byly v realitě, na tento předmět jsem rezignovala. Jednou nám dala paní učitelka za úkol nakreslit strach. Všichni jsme od sebe navzájem obkreslovali různé podoby zkřížených hnátů s nápisem JED a všichni jsme dostali pětku. Zkoušela nás z fantazie, nikoliv z uměleckého vyjádření, jedinou jedničku tehdy dostal, jinak průměrně prospívající, Honza Lakó, který čtvrtku prostě začernil. Jindy po nás chtěla nakreslit historickou osobnost dle vlastního výběru. Seděla jsem beznadějně nad učebnicí dějepisu a trápila se s Janem Žižkou. Maminka mě s tím tehdy pomáhala, dostaly jsme za tu týmovou práci trojku.  

Heřmanova Huť nebyla ani příliš malá, aby trpěla nějakou ponorkovou nemocí, ani příliš velká, aby se lidé ztráceli v anonymitě, byla tak akorát, abychom o sobě věděli, ale zároveň nás to vědomí nedusilo. Jako děti jsme se bavily pozorováním vznikající lásky mezi paní Staníkovou a panem Faktorem, soukromým učitelem hudby. Učil v prvním patře rodinného domku, kde žil se svou družkou a vždy věděl, kdy jde paní Staníková kolem. Pak jsme zanechávali vrzání, on se vykláněl z okna, uctivě a lichotivě zdravil a konverzoval, my poslouchali a hihňali se…  Později s paní Staníkovou odešel. Opustil družku se dvěma dětmi kvůli téhle velké a výrazné osobnosti. Ze zpráv, které o nich mám, vím, že se milovali a milují dodnes, žijí v jakémsi pensionu pro seniory, ona těžce nemocná, on o ni pečuje.  Když spolu před léty začali žít, adoptovali dítě, které vychovali a hudebně vzdělali, paní učitelka měla výtvarný ateliér, uměla nejen s barvami, ale především se dřevem.  

Zkoušela jsem je několikrát kontaktovat, toužila jsem, zda by mi nenazpívala ty krásné ruské balady svým krásným hlasem, ale nikdy jsem nedostala odpověď. Sentimentální Pošta pro Tebe mi je vypátrala, ale pan Faktor odmítl přijet s tím, že se nemůže na delší dobu vzdálit a paní Staníková už nemohla. A tak nezbývá, než hřát vzpomínku ve svém srdci a pobrukovat si torza těch krásných, ruských písní.