O zeleném gentlemanství aneb když výhra je zároveň prohrou

„Kuchtové jde o pravdu, Bursíkovi o moc“, pravila před časem jedna známá a zřejmě vystihla  to, co část české veřejnosti pociťuje úplně stejně.  

Dvoutřetinovou většinou „porazil“ Martin Bursík na teplickém sjezdu Danu Kuchtovou. Sjezd svolal proto, aby mu pomohl upevnit jeho status boha Dia na lokálním zeleném Olympu. To se mu podařilo a v tomto smyslu je Bursík velmi šikovný politik. Je však také skutečný státník, neřku-li dobrý vůdce? V tak malé straně mít proti sobě třetinu delegátů, jak chce pokračovat?

Osobně si myslím, že kdyby Bursíkovi šlo opravdu o „věc“, o kvalitní životní prostředí, o ekologii, o Stranu zelených, tak měl udělat velkorysé gesto. Ptáte se jaké?

 Když jsem před dvanácti lety kandidovala do Senátu, tak mě tehdy, v té silové, mocenské a finanční hře, napadlo obrátit se na své mužské protikandidáty s dopisem, kde jsem vysvětlila,  že mužů je v politice víc než dost, čehož důsledkem je jednooké vidění a omezené myšlení jedné poloviny mozkové hemisféry, ačkoliv používáním obou očí a obou hemisfér bychom získali nejen my, jako veřejnost, ale i oni, jakožto její služebníci. Tím druhým okem a druhou půlkou mozku jsem myslela ženskou polovinu lidstva. A protože jsem neměla stejnou výchozí pozici jako oni, tak jsem je požádala, aby stáhli své kandidátky a dali mi gentlemansky přednost, jednoduše mě nechali vyhrát. (Všimněte si, že navrhuji novou variantu k nepopulárním kvótám:-). Poslala jsem pět dopisů, přišly dvě odpovědi. Od křesťanského demokrata, který vysvětlil, že mají ženské myšlení dostatečně zastoupené ve svém programu a sociálního demokrata Petra Smutného, který dobře chápal, co myslím a zcela natvrdo pravil: „Rozumím Vám, klidně bych odstoupil, ale umíte si představit, kolik v tom lítá peněz? Ty milióny by mi strana nikdy neodpustila.“  

Člověk by nevěřil, kolik lidí touží po tom sloužit druhým a co pro tuto svoji službu všechno hodlá udělat!  V případě interní funkce však nejde o peníze, jde o spolupráci, o silnou a zdravou stranu s nosným programem, s lidmi, kteří se dokážou domluvit, najít konsensus a společné řešení, jít příkladem svého vlastního chování a poté sloužit dobře lidem, kteří je do funkcí zvolili. To bylo to, co si myslím, že chtěla paní Kuchtová. Jenže Bursík potřebuje být viděn a slyšen, chce vládnout, nikoliv sloužit!

Již starověký myslitel Lao’c věděl, že správný vůdce je ten, u kterého si lidé řeknou: „udělali jsme si to sami“, tudíž vede, inspiruje a řídí, aniž by prosazovat své ego. Kdyby měl Bursík odvahu a šlo mu opravdu o ekologii zkoumající vztahy mezi organizmy navzájem a mezi organizmy a prostředím, mohl stáhnout svoji kandidátku, nechat Danu Kuchtovou vyhrát a poté sloužit v pozadí. Možná by zklamal své nejvěrnější, ty, kteří potřebují gurua, nicméně si troufnu odhadnout, že by získal ohromné sympatie a mohl nastolit zcela novou politickou kulturu. Konečně by přestal boj, ale začala spolupráce. Dana Kuchtová ve svém příspěvku slibovala, a není důvod jí nevěřit, že jí nejde o vládní posty, přenechala by je i nadále Bursíkovi, Liškovi, Stehlíkové a Schwarzenbergovi. Šlo jí o demokracii ve straně, nechtěla, aby se Strana zelených stala stranou jednoho muže.

V každém případě díky, že šla s kůží na trh a pomohla odhalit, jak to u Zelených chodí.