Mít dítě či být otcem?

V různých vlnách probíhající diskuse o přiznání otcovství by mohly být vnímány jako dialog mezi pojetím „mít dítě“ či „být otcem“.  

„Mít dítě“ je vlastnickým přístupem, jehož nedílnou součástí je manipulace, kalkulace, vypočítavost a citové vydírání. Rozdílným pojetím je vědomé „bytí otcem“, což je kategorie vědomá, odlišná, chtěná a důstojná. 

Podle německého psychiatra Ernesta Bornemanna, který se zabýval narůstajícími psychickými poruchami současného lidstva, dává základní biologická jistota rození dětí ženě jistotu a zakořeněnost ve světě, na rozdíl od muže, který si svým otcovství nemůže být nikdy jist. Ten, aby si ošetřil své otcovství, vymyslel v dávné minulosti institut vlastnictví „moje žena“, kterou jistil manželským svazkem. Byla zároveň „jeho majetkem“, neboť na něm byla existenčně závislá. Děti, které „mu“ rodila, byly „jeho děti“, stejně jako „jeho dům“, „jeho pole“, či „jeho kůň“. Muž zároveň potřeboval ošetřit majetek po smrti, zajistit dědictví, komu připadne „jeho jmění“. Zpravidla dědil „po meči“ první syn, nepodařilo-li se mu ho zplodit, pak se dědilo "po přeslici", a podle věku.

Vlastnické vztahy jsou základní ideou a filosofií patriarchátu, filosoficko-politického základu naší civilizace. Touha po penězích, majetku, potažmo po jejich předávání „svým" genům se táhne celou psanou historií, která je „jeho příběhem“ – his story. „Mít“ je v tomto příběhu mnohem důležitější, než „být“. Zde je třeba hledat příčinu a poté řešit následky  permanentních krizí homo sapiens, aspoň podle zmíněného psychiatra.  

Znám matky, které otce svých děti tají, mužům záměrně neoznámily, že s nimi čekají dítě, a děti vůbec netuší, kdo je jejich otcem. Vím též o případu, kdy otec své otcovství střídavě přiznává a následně popírá, s ohledem na výši alimentů. Chvíli chtěný, chvíli nechtěný syn je uzlíkem nervů.

Jaký obecný závěr odvodit a jaký zákon optimálně vytvořit?

Ideálem, ke kterému by se hodilo směřovat, jsou zralí a vědomí jedinci, kteří vědí, co chtějí a dokážou si vybrat partnera či partnerku, se kterým svého cíle dosáhnou. Život je v jejich rukou, nejsou obětí okolí a okolností.

Otázkou, která se nabízí, je, jak ve svobodné společnosti docílit, aby byla společenstvím takto svobodných a samostatných lidí? Lidí, kteří si budou vědomi rozdílu mezi být a mít? Dokážou politici, chtiví moci a rozhodování o našich životech, najít řešení?