Milované tchyně a lhostejní tcháni

S vytrvalou setrvačností mi přicházejí e-maily s vtipy, mezi kterými bývají ty „nejvtipnější“ o tchyních. Veškeré úvahy, které na toto téma čtu bývají ze stran žen sebemrskačské, ze stran mužů kritické

Při jednom psychologickém testu dali za úkol odděleným skupinám žen a mužů složit nesložitelné puzzle. Muži je za chvíli odhodili, s tím, že jde o nesmysl a začali se bavit, ženy stále hloubaly, jak by se daly puzzle složit, a když se jim to nepodařilo, tak se začaly obviňovat, že jsou neschopné, hloupé, ani ty puzzle neumí složit. Vědci tehdy udělali závěr určitého zaměření mužů na vnější svět, tedy i na ženy, které činí předmětem svých pozorování a zkoumání, a žen, které ve velké většině upírají pozornost samy na sebe a hledají vinu a chyby za stav a problémy světa v sobě.

Ve švédské mateřské školce se domnívali, že vychovávají chlapečky a holčičky rovnoprávně. Když však do tříd namontovali kamery, tak udělali překvapivé zjištění. Jídlo se  servírovalo doprostřed stolu a děti se obsluhovaly samy. Když seděli střídavě: kluk, holka, kluk, holka, nebyl žádný problém. Kamera však zaregistrovala, že se holčičky vždy obracely na chlapečky s dotazem, co chtějí podat, nabízely jim jídlo, obsluhovaly je, chlapci gestem naznačovali, co žádají. Když poté děti rozsadily a posadily zvlášť k jednomu stolu holčičky a zvlášť k jinému chlapečky, tak byli výzkumníci velmi překvapení. Zatímco se dívky v klidu najedly, chlapci chvíli nehnutě seděli, koukali po sobě, pak se začali strkat a vzápětí se vrhli na brambory a začali je po sobě házet. Teprve po zákroku dospělých se najedli. Na základě tohoto pozorování začali učit chlapce sebeobsluze a sociální inteligenci a dívky většímu sebeprosazování.

Na školních hřištích chlapci hrají fotbal, hokej, obsazují největší část prostoru, učí se týmovým hrám, přihrávání, spolupráci, dávání gólů, dívky si hrají někde na okraji s panenkami, špitají  svá holčičí tajemství, která se kterou kamarádí, kdo se komu líbí... Doma pozorují chování matky, jak kmitá v kuchyni, vaří, pere, uklízí, a otce, jak sleduje fotbal, křičí „gól“ či si čte  noviny. Toto chování pak imitují ve svých životech. Situace se sice pomalu mění, ale zatím opravdu pomalu, jinak by se stále neobjevovaly ty vtipy o tchyních... Na ženách je totiž stále největší tíha emotivní zodpovědnosti za rodinu, vztahy, výchovu a rozvoj dětí. Investují značnou část  životní energie do ostatních. A když děti vyletí z hnízda, tak nejsou připraveny na přehození výhybky a v nastoleném režimu pokračují se stejnou energií. Tchán též pokračuje v nastavené roli, dál sleduje fotbal, zprávy, má svůj život, kdežto žena nikoliv. Byla zvyklá jej obětovat pro druhé a když není její oběti třeba, tak ztrácí půdu pod nohama.

Potvrdili mi to při návštěvě Domova důchodců, kde si sociální pracovnice stěžovala, že zvou hosty s různými podněty, ať umělce, či jinak veřejně činné osoby na besedy se starými občany, většinou ženami. Mají však velký problém je na program dostat, slýchají: „já tomu nerozumím, pro mě je to zbytečné, škoda peněz, politika mě nebaví, na písmenka nevidím…“ Pozitivum životní oběti má svá negativa v jednostrannosti a určité omezenosti. Hlavním životním programem byla oběť, na nic jiného nebyl v aktivním životě čas a tak jako nenaučíš starého psa novým kouskům, tak jim nenaučíš ani starou fenu.

Ženy mladší generace si začínají hlídat svůj čas a prostor, muži téže generace berou na vědomí, že emotivní zodpovědnost za vzájemný rozvoj nemůže být záležitostí jen jedné strany. Zdá se tedy, že budoucnost bude ve vztazích vyváženější a bude-li nějaký dědeček ve starostech a péči věnované příští generaci příliš horlivý, pak doufejme, že si poslechneme i pár vtipů na adresu tchánů.