Vyprávěla mi před časem jedna paní, že se starala o smrtelně nemocného manžela, který si přál umřít doma.
Marodil téměř rok a takto nemocní si žádají, jak nemoc pokračuje, stále intenzivnější péči. Byla s ním doma a dělala, co mohla, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Když umřel tak, jak si přál, tedy doma v domácí péči, ani ve snu ji nenapadlo, že děti z prvního manželství, místo, aby ocenili, že se výlučně starala o jejich otce, se vrhli na dědictví a požadovali svůj zákonný podíl, který spočíval - mimo jiné i v poměru tržní ceny bytu, který vdova ve věku kolem sedmdesátky obývala.
Když mi svůj příběh vyprávěla, bylo jasné, že jí ani na mysl nepřišlo řešit s nemocným člověkem, u kterého stále živila jiskřičku naděje na uzdravení, závěť a jiné náležitosti související s posledními věcmi člověka, bylo to – dle její „staré školy“ neetické.
Nicméně, supi se - právně správně - vrhli na kořist a ona je musela vyplatit ve stanoveném termínu. Jak si poradila, nevím. Poznala jsem ji později, v plném pracovním nasazení, kdy už brala svoji situaci sportovně s tím, že má do smrti o zábavu a práci postaráno. Živila se jako velmi pečlivá a poctivá auditorka na IČO a byla ráda za každou zakázku. Nebyla vůbec naivní, naopak, znalá života a světa, přesto, i když se zdálo, že se chovala zbytečně šlechetně a velkoryse, někdo by mohl říci, že hloupě, zřejmě, kdyby šlo situaci vrátit zpět, tak by se chovala stejně.
Řada lidí dnes mluví řečí jasnou a tvrdou, umí hájit své zájmy, a vyjednávat si své pozice. Z amerických filmů víme, že v nich na rovinu říkají nemocným pravdu, dávají jim natvrdo vědět, kolik jim zbývá života a jaké mají vyhlídky. Možná je to snad i zde v kodexu pacientů. Když však těžce onemocněla moje maminka, tak jsem se také ptala lékařky na vyhlídky. Odpověděla vyhýbavě, že neví, možná šest týdnů, možná šest měsíců, možná šest let. Když jsem se radila, zda máme s nemocnou hovořit otevřeně o její nemoci, tak mě od toho zrazovala a doporučovala milosrdně lhát s tím, že starého člověka může tvrdá pravda zabít rychleji než milosrdná lež. Poslechli jsme, ani maminka ani její přítel neznali diagnózu. Neptal se, a my zbytečně nemluvili, pravdu se dozvěděl při jednom převozu do nemocnice, kdy mu ji sloužící doktorka řekla. Pravil tehdy „to je konec“ a veškeré jeho chování se poté neslo v duchu rezignace a přípravy na konec. Tehdy jsem pochopila smysl milosrdné lži, celou dobu jsme se živili nadějí, povzbuzovali se každou přechodně dobrou zprávičkou. Řeči o nějakém dědictví by byly naprosto nevkusné a rozhodnutí u notářky po maminky smrti jsme akceptovali tak, jak ohlásil a rozhodl mamky přítel. On s ní žil a její ztrátou utrpěl nejvíc.
Jednání bylo velmi rychlé, takže notářka využila času a rozpovídala se. Začala nám svěřovat osudy a příběhy, se kterými se setkává a co zažívá při každodenní praxi. Nic veselého, povím vám, ale až někdy příště…
