Brzy tomu bude rok, co na svatební cestě spáchal sebevraždu novomanžel Martin a jeho maminka Darja ho měsíc poté následovala.
Vyprávěla jsem tragédii paní doktorce na preventivní prohlídce. Na otázku „jak se máte?“ jsem odpověděla „já dobře“, ale představte si, co se stalo. Když jsem skončila vyprávění, tak paní doktorka pravila „to je na román“.
Román nenapíšu, neumím fantazií dotvářet realitu. A na literaturu faktu by bylo potřeba rozhovoru, ne-li přímo výslechu přímých svědků, kteří Darju a Martina osobně znali.
Popíšu tedy jen to, co jsem zažila, myšlenkově zpracovala a „relata refero“:
Vloni na čarodějnice jsem slavila s přítelem narozeniny, sezvali jsme naše nejbližší, abychom společně poseděli a připili si na zdraví. Kolem desáté se mladší syn omluvil, že odchází, ráno zavolá důvod. Protestovala jsem, jeho dívka mě uklidnila slovy: „neboj, nejde za jinou“. Ráno zavolal a pravil, že musel za otcem, na kterého padl splín z návštěv přítelkyně Darji v psychiatrické léčebně, kde se ocitla poté, co obdržela SMS od syna ze svatební cesty.
Napsal jí, že končí se životem, neboť si ho žena brala jen kvůli penězům. Svatba byla v pátek, ženich s matkou tam přijeli na poslední chvíli, údajně kvůli dopravní zácpě, kdy nevěsta a její rodina začínali už být pěkně naštvaní. Po svatbě šli společně do restaurace, kde zjistili, že zavírají kolem šesté. Darja předala ženichovi svatebním darem obálku s penězi. Tu nevěsta vytrhla se rčením „teď je Martin náš“ a „koupíme si za to pračku“.
Vzápětí po oslavě odjeli novomanželé autem na svatební cestu na Slovensko. Cestou se hádali, až se dohodli, že se po návratu domů rozvedou, což by nebylo tak hrozné, kdyby…. v úterý Martin nezastavil u benzínové pumpy, kde požádal novomanželku, ať si vystoupí, dal jí doklady, poté zajel ke kolejím, poslal matce SMS a nechal se přejet vlakem.
Novomanželka vdova navštívila tchyni v psychiatrické léčebně poté, co se vrátila s rodiči ze Slovenska, kam je zavolali kvůli identifikaci mrtvého. Pravila, že se s tím už smířila.
Ona možná ano, ale já to nemohla rozdýchat. Představovala jsem si ty dva mladé, vystresované lidi v uzavřeném prostoru auta, kde zlo gradovalo, až je absolutně ovládlo. Neměli ponětí o řešení konfliktů, to je ve škole, ani vysoké, neučili. Nebylo ničeho a nikoho, kdo by tomu učinil přítrž a vrátil je do reality, kde „nic není tak horké, jak se uvaří“. V letadle či autobusu by se nic takového nestalo, ve veřejném prostoru se lidé přece jen kontrolují a negace drží na uzdě.
Darja byla v léčebně na lécích měsíc. O volbách si vzala volno, zajela domů a tam se na cvičební hrazdě oběsila. Nechala dva dopisy na rozloučenou. Jeden v léčebně, kde se omlouvala ošetřující lékařce a druhý doma příteli, kterému vysvětlila, že život bez jediného syna pro ni ztratil smysl.
Přítel se pokoušel zorganizovat poslední rozloučení, uložit oba v rodinné hrobce; rodina nevěsty mu však vzkázala, ať se nestará, takže pohřbil jen Darju; urnu s popelem Martina si ponechala vdova, jejíž rodina se prý velmi rychle začala starat o byty, které po nich zůstaly.
Poté, co jsem dovyprávěla paní doktorce, mi vysvětlila, že tam musela být skrytá duševní nemoc, u zdravého člověka by zafungoval v poslední chvíli pud sebezáchovy.
Mě hrůza budila ze spaní, pokoušela jsem se tragédii pochopit, zdůvodnění psychické choroby mě neuspokojovalo. Napadlo mě, že se Martin mohl ocitnout mezi dvěma ženami jako mezi mlýnskými kameny. Maminkou, která ho milovala a těžce se ho vzdávala (symbolicky pozdní příjezd na svatbu) a nevěstou, která tuto pupeční šňůru vnímala („teď je Martin náš“) a chtěla ji přerušit. On vnímal rozporné tlaky, mezi kterými se zmítal a nedokázal je řešit. Poté, co vygradoval konflikt, ho řešení napadlo. Nejzoufalejší ze zoufalých.
Říká se, že život jedinců je odrazem života společnosti a naopak; jedinci tvoří společnost. Včera byl svátek Darji, tak jsem příběh zapsala na jejich památku a „memento mori“.
