Jako jeden ze zajímavých úkazů dnešního společenského paradigma a stereotypů chování se zdá, že je stále – přes všechny programy rovnosti a spravedlnosti akceptovaná norma, kdy si stárnoucí muž začíná milostné hrátky se ženou od 18ti výše a někdy i níže, kdežto je velmi vzácné potkat starší ženu zaláskovanou s mladším mužem. Proč asi?
Je to tím, že máme vrásky, celulitidu, nadváhu, pomerančovou kůži, či pár žilek, někdy i křečových? To přece mívají muži také, aniž by jim to ubíralo na kráse… naopak, přidávají jim tyto známky času na interesantnosti a žádoucnosti. Jde zde o nějaké podvědomé instinkty spojené s rozmnožovacím pudem, tikajícími biologickými hodinami, kdy i jen trochu potentní muž má možnost zplodit dítě i na smrtelné posteli, kdežto ženě příroda dává v tomto směru limit? Vzhledem k tomu, že je planeta přelidněná a sexuální život se už dávno neomezuje jen na kontakt za účelem zrození budoucích dědiců a pokračovatelů rodu, pak je divné, proč stále setrvává toto pojetí.
Musím ovšem přiznat, že určitou výhodou přibývajících let je i vzrůstající pocit svobody, neboť jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že ať se nastrojím či nalíčím jakkoliv, tak to vyjde nastejno, jsem neviditelná tak, či tak, což mohu doložit příkladem, který mě momentálně napadá. Před pár dny jsem seděla a popíjela pivo ve Žlutých lázních u stolu, ke kterému přišli dva velmi pěkní, mladí muži. Sedli si naproti mně a nahlas, zcela bez zábran si vyprávěli o svých vztazích, vůbec mě nevnímali. Jeden si stěžoval, že je sám, a má problém si najít partnerku. Druhý mu radil, ať jde na diskotéku, peníze přece má, v čem je problém? První namítal, že to ale není ono, hledá partnerku pro život, lásku a přátelství, ne jenom na sex. Druhý přitakával a dával k dobru, že on sice přítelkyni má, která mu dá jednou za měsíc a to ještě jen zezadu, takže ani neví, že se udělá sám, protože ho to s ní už dávno nevzrušuje a nebaví. Za chvíli si k „nám“ přisedl třetí mladík s dívkou, a z toho, že mě ani nepozdravili, ani neodpověděli na můj pozdrav, když jsem odcházela, jsem vydedukovala svoji neviditelnost. Bylo mi těch dvou mladíků upřímně líto. Kdyby totiž viděli nejen ženy své generace, třeba by se dočkali i požitků, o kterých se jim zatím nejspíš jen zdá.
Ale jak jim to sdělit? Možná napsat na papírek vzkaz, ať si přečtou knihu Chvála zralých žen od Stephen Vizinczeyho? Hned první kapitola se věnuje Mladým mužů bez milenek a začíná citátem Benjamina Franklina: „Ve všech milostných záležitostech dávejte přednost starším ženám před mladšími…. Neboť ty znají lépe svět“. Autor pokračuje: „Tato kniha promlouvá k mladým mužům a je věnována zralým ženám – a já vřele doporučuji, aby tyto dvě skupiny navázaly vztahy. Nejsem žádný odborník na milování, byl jsem však dobrým studentem všech žen, které jsem miloval, a tak se pokusím vzpomenout si na ony šťastné i nešťastné chvíle, které, jak se domnívám, ze mě udělaly muže.“… “Dnešní mladí muži se zajímají o dívky svého věku, jsou totiž přesvědčeni, že jenom ty jim mohou nabídnout něco, co opravdu stojí za to. My jsme si cenívali tradice a historie, a toužili jsme osvojit si moudrost a citovost minulosti. Sex byl jen jednou stránkou toho všeho. Pocházeli jsme z velkých rodin a byli jsme zvyklí vycházet s lidmi staršími, než jsme byli sami…“ Autor je maďarského původu, dnes žije v Londýně a popisuje velmi čtivě své osobní zážitky. Jak sám říká, jde mu spíše o probuzení zvědavosti čtenářské obce, aby začala přemýšlet sama o sobě. „Pak jsme se milovali od pozdního slunečného odpoledne až do tmy. Od oněch hodin mimo místo a čas jsem se toho už moc nenaučil: Maja mě učila všechno, co se o těchhle věcech dá vědět. I když „učila“ asi není to nejlepší slovo, prostě jen působila potěšení sobě i mně, a já si velmi dobře uvědomoval, že ztrácím svou nezkušenost a zároveň objevuji nová, dosud nepoznaná teritoria. Každičký pohyb jí působil rozkoš, stačilo jí, když se jen dotýkala mého těla. Maja nebyla z žen, které prahnou po orgasmu a považují ho za odměnu za jinak únavnou námahu. Milování s ní bylo pravým spojením, nejen vnitřní masturbací dvou cizích lidí v jedné posteli.“… „I ve škole byli učitelé překvapeni mou nově nalezenou sebejistotou a prohlásili, že mám „vůdčí schopnosti“.“
Kniha vyšla poprvé v Kanadě a stala se okamžitě bestsellerem. V Čechách ji vydala Academia v r. 2005 v překladu Kláry Cabalkové.
Jednotlivé kapitoly jsou o: víře a přátelství; válce a prostituci; hrdosti a třinácti letech věku; mladých dívkách; odvaze a radách; prvním milování; nevěře a osamělosti; beznadějné zamilovanosti; tajemství dona Juana; tom, že je třeba dát si pohov; pannách; smrtelném hříchu zvaném lenost; matkách malých dětí; úzkosti a vzpouře; štěstí s frigidní ženou; nezralých dospělých ženách; tom, čeho už bylo víc než dost.
