... nebo změna je život? Všechno kolem dokola se neustále mění, co bylo včera, dneska už tu není...
Nechci dnes psát o žádných velkých změnách klimatických, evolučních, ekonomických ani politických, zásadních pro velké skupiny lidí, národy nebo dokonce celé lidstvo. Ani o těch, co se sice týkají jednotlivce, ale jsou osudové a převrátí jeho život náhle naruby, například vážný úraz, těžká nemoc nebo smrt blízkého člověka.
Mám na mysli něco úplně jiného. Dalo by se říct maličkosti v porovnání s tím, co jsem vyjmenovala výše. Všechny ty malé a ještě menší změny, které k nám přicházejí každý den. Znáte to, něco si oblíbíte, na něco zvyknete, máte to rádi a nejednou je to pryč. Není to nic, s čím nebo bez čeho by se nedalo žít, ale člověka to zaskočí, zamrzí a zas nějakou chvíli trvá, než si najde jiné řešení, zálibu nebo rituál. Zkrátka než změnu přijme a vypořádá se s ní po svém.
Může to být ranní spoj, kterým se tak šikovně dostanete do práce a po letech je zrušen. Pravidelné procházky v ovocném sadu na konci vesnice, který jednoho dne pokácejí, zorají a objeví se ošklivé staveniště. Oblíbený seriál se přestane natáčet nebo vysílání přesunou na úplně nemožnou hodinu. Super lekce aerobiku, které vás chytnou díky skvělé trenérce, a když už vám to začne trochu jít, ona se odstěhuje a pokud máte zájem, můžete si dojet zahopsat asi tak padesát kilometrů. Nikdo se vás na nic neptá a kdeco je neustále jinak.
Od raného dětství mě brala babička čas od času na nákupy do Plzně. Jezdily jsme vlakem. Pro mě to byla pokaždé velká událost. Nemohla jsem dospat, dětskou kabelku jsem měla nachystanou a v ní kostku cukru pro tramvaj, aby mě nekousla. Každá návštěva města končila v Prioru, obchoďáku těsně u nádraží. Poslední štace, kde něco dokoupit nebo zabít čas do odjezdu vlaku. Prior už dávno změnil jméno, ale zvyk zastavit se tam před odjezdem mně zůstal po celé dlouhé roky. Až do loňského podzimu. Je zavřený a někdy ze setrvačnosti se chystám k němu zamířit, než si uvědomím, že tam už to s nákupem na večeři opravdu nezachráním.
Přibližně před dvěma roky se tady ve vsi otevírala kavárna. Páni, kavárna na vesnici! Škarohlídi měli jasno hned. Tam půjde každý tak jednou, ze zvědavosti, a zkrachují. Kdepak tady takový podnik! Příští měsíc se kavárna skutečně zavírá. Ale ne proto, že by se naplnilo proroctví místních sudiček. Naopak, podnik prosperuje, chce se rozšiřovat, ale ve stávajícím místě nemá kam. A najednou zavládlo zklamání a zděšení, kam budeme chodit.
Za poslední rok, co trochu píšu, ale převážně a hlavně čtu články tady na blogu, oblíbila jsem si, jak už to bývá, několik autorů, mezi nimi i jednu velice tvůrčí blogerku. Úsměv na tváři mi vyloudil už samotný pohled na její úvodní fotku, v různých diskuzích tady několikrát nazvanou ,,Dáma s motorovou pilou". Oblíbila jsem si dílka Jany Slaninové. Mezi řadou článků o politickém dění a jiných vážných tématech (nic proti nim nemám, chraň bůh, jsou také třeba a každý nechť si vybere) ty její byly často jako pohlazení. Četla jsem je ráda pro pobavení a odreagování. Nikdy jsem nepřestala žasnout nad šíří záběru a obrovskou rozmanitostí, od pichlavých, vtipných a trefných komentářů čehokoliv, včetně nejrůznějších ptákovin, po dojemné příběhy ze života. Těšila jsem se téměř každý den, když jsem otevřela blog, buď při ranní kávičce nebo večer před spaním, co ta Jana zase vymyslela. Jednoho dne koukám, hledám a je pryč. Jistě nejsem sama, komu tady chybí.
PS: Zjistila jsem až po dokončení článku, kde teď tvorbu oblíbené autorky ponovu najdu. Pozdě, ale přece.˘
