Stále se děje něco, co nás překvapí, šokuje, vyděsí... Tento týden mi jedna událost úplně vyrazila dech.
Jsem na světě už dost pátků na to, abych věděla, že takové to často používané, smířlivé konstatování „Jó, po takové době tady (dosaďte si po libosti -ve vztahu, v zaměstnání, na zeměkouli…) mě nemůže už nic překvapit!“ prostě neplatí. Překvapit stále může ledasco, mnohdy bohužel negativně, i kdyby nám bylo třeba sto let.
Ve firmě, kde pracuju, probíhá každý rok setkání všech zaměstnanců s vedením společnosti, kde si vyslechneme z úst nejpovolanějších informace a hodnocení, co se povedlo a nepovedlo, co se plánuje, co nás čeká. Na konci zhruba hodinového sezení dostaneme malé občerstvení a každý si zase jdeme po své práci.
Stejně tomu bylo i tento týden. Nasáli jsme novinky, dali si kávu, slupli chlebíček a šup zase všichni na svá místa. V zamčené jídelně zůstalo několik přepravek chlebíčků pro kolegy z následující směny, kteří měli schůzi teprve před sebou. Stala se zvláštní věc. Přibližně po dvou hodinách vedoucí zjistil, že dveře do jídelny jsou násilně otevřené a tři přepravky prázdné. Řekněme šedesát chlebíčků? Zmizely. Kdo, kdy, jak a kam je odnesl, zůstává zatím záhadou a možná zůstane napořád.
Svět je plný zázraků a tajuplných událostí, stát se může zřejmě opravdu cokoli, v tomhle případě ale nehledám vysvětlení v návštěvě UFO nebo nadpřirozeného přemisťování předmětů do jiných dimenzí, docela přízemně si myslím, že ty chlebíčky někdo sežral.
Událost se dočkala celé řady reakcí, od pohoršení, přes údiv, výbuchy smíchu až snad po obdiv za čin téměř zbojnický. Mně hlava nebere, že někomu v jeho hlavě vyraší takový nápad a neváhá ho uskutečnit. Je to ostuda, ale pochybuju, že se styděli ti, co měli plná břicha. Přála bych si, aby lidé smýšleli a chovali se tak, že by se občerstvení pro ostatní nemuselo ani zamykat, jenže to už bychom se opravdu pohybovali ve sféře zázraků. Takže zpátky nohama na zem a jedna z prvních věcí, které mě napadly: Kéž by se po těch chlebíčkách chtěl/a/y/i po...!!
