Kdo má tmavé, odbarvuje, kdo má světlé, barví, kdo má kudrnaté, žehlí, kdo má rovné, natáčí... Však to znáte.
Vím, závist je ošklivá vlastnost, to už nám opakovali coby malým dětem. Vždyť také nikomu nezávidím, vážně! Nikde nečíhám, abych zákeřně ustřihla kvalitní, zdravé, lesklé, husté a poddajné vlasy těm, kterým je příroda nadělila, nebo jim do nich tajně lepila žvýkačky. Přeju jim je. Prostě se mi líbí a chtěla bych také takové. Lucie Bílá mívala neposlušné tenisky, já mám neposlušné vlasy. Každý holt máme něco. Občas zobu vitamíny a minerály ve snaze dodat řídkému plihnoucímu porostu trochu šťávy. Někdy se nechám zlákat titulkem (např. JAK MÍT KRÁSNÉ A DLOUHÉ VLASY nebo JAK SE VYSPAT DO KRÁSNÝCH VLASŮ) a začtu se do přínosného internetového článku. Zvláště ten druhý mě zaujal, něco takového bych věru potřebovala umět, protože když vstanu a podívám se do zrcadla, často nevěřím vlastním očím.
Ale mám zas takovou šťastnou vlastnost, že ve všem si dokážu najít něco pozitivního. Každé ráno překvapení, copak to asi bude tentokrát? Když zahlédnu v časopise nebo televizi nějakou celebritu s kreativním, uměleckým rozcuchem, zamyslím se, kolik času asi výtvoru obětovali a hlavně jaký majlant za něj utratili. Mně stačí patnáct dvacet minut zdřímnout na gauči, párkrát se zavrtět na polštářku a mám to samé zadarmo!
Kolikrát jsem si vystřihla z časopisu obrázek s účesem, který mě uchvátil, vstoupila s ním do kadeřnictví a nepochopitelně naivně očekávala, že až vyjdu ven, budu moct výstřižek vydávat za svoji fotografii. Nezdařilo se. Jednak v kadeřnictvích nevyměňují celé hlavy a pak – ani mistr kuchař s mišelinskou hvězdou vám neudělá z kusu gothaje pravou svíčkovou, byť může vytvořit jídlo chutné, které navíc dobře vypadá, respektuje-li výchozí ingredience.
Ty moje neposlušné vlasy mi dávají zabrat. K životnímu prostředí se chovám ohleduplně, řekla bych, až na spotřebu fénů a laků na vlasy. Budu se trochu mírnit, slibuju. V přírodě jsem ráda, hlavně u vody, klidně přespím pod širákem. Nebojím se bouřky, neleknu se myší, pavouků ani jiné zvířeny, neodradí mě déšť, studená voda ani nepohodlí. Jediné, co mě dokáže trochu rozhodit, je zjištění, že asi na žádném stromě nenajdu zásuvku, abych si mohla vyfénovat účes.
V předsálí kina jsem se rozplývala u plakátu k filmu Ženy v běhu: „Podívej, jak má Kačka (myšleno filmová Kačka, jinak herečka Jenovéfa Boková) pěkně hustou, rovnou ofinu. To se mi líbí, takhle si ji asi nechám ostříhat.“
Dcera stála nohama pevně na zemi a okamžitě mé nadšení zpražila: „No jo, to by ti tam ale museli sčesat vlasy z celý hlavy!!“
Co už nadělám. Jiné vlasy mi sotva narostou. Neposedné pramínky mi lítají kolem hlavy, vítr (a nejen on) si s nimi rád hraje a cuchá je. Stále více či méně rozcuchané vlasy (podle počasí) jsou mým poznávacím znamením.
*****
Jako bonus přidávám krátký veršík:
Zalistuju v adresáři
a napíšu Rybce Zlaté
do rybníčku, dolů k hrázi,
že mi něco tuze schází.
Přála bych si čupr háro,
zářivé lokny ať maj šmrnc,
pěknou, hodně bujnou kštici,
co nenacpu pod čepici.
L. H.
*****
PS: Zítra jdu k nové kadeřnici. Bez vystřiženého obrázku. Nechám si svoji hlavu i svoje vlasy. I kdyby to šlo, tak bych je nevyměnila. Vždyť jsou moje, jsem to JÁ.
