Kdo z nás by nechtěl v soutěžním klání vyhrát a zažít ten opojný pocit, že právě dokázal něco lépe než všichni ostatní?
Nejedná se zdaleka jen o vrcholový a profesionální sport. Neustále probíhá bezpočet soutěží a turnajů ve všem možném, co vás napadne, od těch oblastního nebo místního významu až po amatérské, uspořádané třeba jen partou přátel. U těch posledně jmenovaných jde převážně o zábavu a legraci, ale účastníci všech mají jedno společné – chtějí vyhrát.
„PROČ CHCI VYHRÁT? PROTOŽE NECHCI PROHRÁT!“ – Max Schmeling, německý boxer
Celé to má jeden velký háček. Bez ohledu na počet soutěžících vyhrát může jen jeden. Ti ostatní mohou být smutní, naštvaní, zklamaní… Ale měli by to umět přijmout.
Mezi malými dětmi, v rámci nějaké soutěže ve školní třídě, dá se pozorovat celá škála bezprostředních reakcí na neúspěch. Některé jsou smutné, ale vezmou to, za chvíli o ničem neví a s nadšením se vrhají do další hry, některé pláčou, ale objeví se i nekontrolované záchvaty vzteku nebo agresivní výpady vůči vítězi. U dospělých je to asi podobné, i když lépe umějí své emoce ukočírovat. Podle mého názoru, rodiče, kteří nechávají své děti schválně vyhrávat (...jinak se hrozně vzteká a rozhazuje pexeso po zemi, vždyť je ještě ták malinký/á…), nedělají jim dobrou službu. Řekla bych, že jim vyloženě škodí. Setkala jsem se i s dospělými, kteří chtěli v přátelské soutěži vyhrát za každou cenu, zbytečně se rozčilovali, prudili a kazili ostatním pohodovou atmosféru. Možná je rodiče nechávali v dětství stále vyhrávat.
„BÝT DRUHÝ ZNAMENÁ BÝT PRVNÍM, KTERÝ NEVYHRÁL.“ - Ayrton Senna, brazilský automobilový závodník, pilot F1
Osobně to vnímám tak, že je „zlato“, pak dlouho nic a pak ta ostatní místa. Být první je nejvyšší meta. Vyměnila bych třeba deset stříbrných a bronzových příček za jedinou zlatou. Vysvětlovat druhému, jak se krásně umístil v těžké konkurenci, jsou v té chvíli jen – promiňte mi ten výraz – kecy. Kolik už jste viděli hráčů, kteří právě prohráli finále, aby začali jásat a skákat radostí, že mají stříbro v kapse?
I když, jak známo, trénink dělá mistra, není to jen o tréninku, ale i o štěstí. Před měsícem jsem se zúčastnila amatérského turnaje v šipkách. Váhala jsem, protože šipky hrát neumím, všehovšudy jsem odházela dva legy týden před Velikonocemi. Ale nechala jsem se od kamarádů vyhecovat. Řekla jsem si – dobře, zkusím zase něco nového a někdo musí být poslední. Snažila jsem se a mířila, jak nejlépe jsem uměla, navíc jsem měla velikánské štěstí. Výsledek? Přivezla jsem si pohár za třetí místo.
Radost jsem měla velikou, aby ne! Jakmile prvotní euforie opadla, už ten červíček v hlavě chroupal: kdyby mi bývala ta šipka nespadla a kdybych trefila o půl centimetru vlevo a kdybych... Jenže žádné kdyby ve sportu neplatí. Už si můžeme stokrát říkat: kdybych ten míček neminul, kdybych netrefil třikrát po sobě tyčku, kdyby mi nepodklouzla noha, kdybych ten poslední gól chytil... Šance byla a už je pryč.
Co se stane, pokud zrovna nevyhrajeme? No, nestane se nic, svět se točí dál pořád stejně. Zamrzí to, ale stále je to jen hra, jsou v životě důležitější věci. Každý chce vyhrát, ale měl by umět i prohrát. Tentokrát to nevyšlo, ovšem byla by velká škoda to zabalit a příště už se o nic nepokoušet. Touha vyhrát nás přiměje k dalším pokusům a snaze být zase o kus lepší.
Jestli chci vyhrát šipky, musím pořádně trénovat. Není to jen o štěstí, ale i o tréninku!
