Stříbrné podnosy jsme neměli, tak holt jsme se spokojili s plátěným ubrouskem aneb Kam vystavit ty lahvičky
Když jsem včera se zájmem četla blog paní Markové o jejím prvomájovém zážitku v první třídě, vynořila se mi v paměti také jedna školní příhoda. Kdo ví proč zrovna tahle. Jsem si jistá, že s Prvním májem neměla nic společného.
Jsem jedno z Husákových dětí a do školy jsem začala chodit koncem sedmdesátých let. K povinné výbavě patřil i ubrousek na svačinu. Ale ne nějaký obyčejný, papírový, ale fortelný, látkový. V době svačiny jsme si ho hezky rozprostřeli na lavici, po jídle vysypali drobečky do koše a ubrousek zase složili do aktovky. Maminky ho přes víkend vypraly, vyžehlily a jelo se dál. Měla jsem, myslím, šedý, s vyšívanou bordurkou a ozdobně roztřepenými konečky.
Jednoho dne měla přijít do školy dětská lékařka na prohlídky a my si měli přinést ranní moč. Pokud vím, v první třídě jsem nebyla moc vidět, takový drobeček, vážila jsem asi sedmnáct kilo. Slyšet jsem prý byla dost a stále, to zase jo. Měla jsem spoustu chytrých nápadů a obávám se, že se u mě už tehdy projevovaly organizátorské sklony.
Jak jsme tak čekali na začátek vyučování, načůraná lahvička mě nenechávala v klidu. Něco takového se nenosí do školy každý den. Co s ní? Nechtělo se mi ji nechávat jen tak ladem zastrčenou v tašce. Vystavila jsem si ji na lavici vedle slabikáře. Ale nebylo to ono. Napadlo mě, že by bylo moc hezké, kdybych ji postavila na vyšívaný svačinový ubrousek. Spolužákům se ten nápad tuze líbil a pak - znáte děti, jak se rády opičí.
Když zazvonilo a vstoupila paní učitelka (vím, tehdy to bylo soudružka, ale mně už to dnes nějak nejde), zarazila se, koukala sem tam po celé třídě. Na každé lavici ubrousek, na každém ubrousku lahvička... Prásk a byla pryč! Očima jsme viseli na dveřích, co se bude dít. Po chvíli se otevřely a místo jedné učitelky jich přišlo hned několik. Byla jsem tak pyšná, jak jsem to pěkně vymyslela. Paní učitelka má určitě radost a došla pro své kamarádky, aby si tu krásu také prohlédly, běželo mi v malé makovičce.
Z výrazu její tváře mi záhy došlo, že to zas takové terno nebylo. No, ubrousky i lahvičky jsme museli hned sklidit a v žádném případě je nepoužít na svačinu. Myslím ty ubrousky.
,,Můžete mi říct, čí byl tohle nápad?“
Několik prstíků namířilo přímo na mě.
,,To jsem si mohla myslet!“
Chudák paní učitelka! Určitě z toho byla špatná celý den. A já jí chtěla udělat radost!
*****
Následně byli o mých ,,chytrých“ nápadech informováni i rodiče. Jestli mi domlouvali nebo co se dělo, už si nepamatuju. Jedno je jisté. Další veselá školní historka byla na světě. A měla-li něco společného s tehdejším Prvním májem? Snad jen to, že šlo o ,,velkou událost“.
