Obyčejný příběh jedné rodiny XXI.

Byl jednou jeden král... Těmito slovy celý příběh (ne)začal. A jak to bylo dál? Byla to jen pohádka nebo nebyla?

Dvacátá první kapitola

,,Věruško, vidím na tobě, že se trápíš.“

,,Promiň, chviličku jsem se zamyslela.“

,,Ale jdi! Jsi duchem kdovíkde už od rána.“

Věra nepatrně pokývala hlavou. Marie měla naprostou pravdu. S každým dalším dnem, kdy pobývala na chatě pouze s dětmi, byla nervózní čím dál víc. Uplynuly téměř dva týdny a Luboš byl stále pryč. Snažila se mu několikrát dovolat hned další den po jeho odjezdu, ale marně. Ozval se sám až po třech dnech a hovor jí nepřinesl očekávanou úlevu. Chtěla, aby se vrátil a trávil dovolenou společně s rodinou a ne sám zavřený v panelákovém bytě. Stroze ji ujistil, že vážně nestrádá. Přešla ironii v jeho hlase a pokorně, byť to bylo proti jejímu přesvědčení, ho prosila, ať si vše rozmyslí a přijede. Odvětil, že si není jistý, jestli dokáže přistoupit na její hru. Proboha! Hru?

,,Marie, jsem moc ráda, že jsi tu se mnou. Ne, že bych se s tím malým šídlem nudila, ale potřebuju mluvit s někým dospělým.“

,,Vždyť už mi bylo bez malé smutno. Jsem vděčná, že jsi pro mě přijela.“

Obě ženy se na sebe usmály, snad na znamení, že jedna druhé dobře rozumí. Věra si uvědomila, že se znají sotva půl roku, přitom měla pocit, jako by se znaly odjakživa.

,,Marie?“

,,Ano?“

,,Jsem moc ráda, že jsem tě poznala.“

,,Já taky.“ Ohlédla se na Haničku, spokojeně si hrající opodál, pak se zadívala na oblohu. ,,Já taky, holka moje zlatá.“

Věra se rozplakala.

***

Monika s Erikem a Evou připravovali pod chatou dřevo na oheň. Dopoledne dojeli nakoupit vše potřebné na opékání a maminka s Marií nachystaly také něco sladkého ke kávě a dva druhy zeleninového salátu. Hanička radostně pobíhala mezi nimi a neúnavně všechno komentovala.

,,Myslím si, že táta stejně nepřijede,“ obávala se Eva.

Monika razantně nesouhlasila: ,,Ale přijede! Vím to!“

Trvala na tom, že se cestou na nákup zastaví doma, ale tátu tam nenašla. Zkusila mu zavolat a zastihla ho v práci, zřejmě přerušil dovolenou. Že přijede na táborák neslíbil, na druhou stranu ani nezavrhl. Mluvili spolu jen krátce, přesto vycítila, že ho telefonát potěšil, a nabyla přesvědčení, že jen čekal na nějakou vhodnou příležitost, jak se za nimi na chatu vrátit.

Krátce po obědě, když uspala Haničku v podkrovním pokojíku a vyšla na terasu, zaslechla Marii, jak přesvědčuje maminku, aby tátovi zavolala.

,,Nemá to cenu. Kdyby jen chtěl, už by tu byl.“

Marie se nenechala odbýt: ,,To nezjistíš, když nezkusíš. Do toho!“

Monika se hned přidala na Mariinu stranu. Zamlčela, že už s tátou mluvila, nebylo totiž pochyb, že mámino pozvání bude mít pro něj zásadní význam. Jen se potutelně usmála, když zjistila, že maminka dostala úplně stejnou, neurčitou odpověď.

***

Luboš se vrátil z kanceláře do opuštěného bytu. Ze všeho nejraději by zamířil rovnou na Hracholusky, tak moc se mu stýskalo. Moničin telefonát ho potěšil, po poledni volala i Věra, což ho příjemně překvapilo. Nic si v té chvíli nepřál víc, než skočit do auta a rozjet se za nimi. Uvědomoval si však, že nejde jen o účast na rodinné grilovačce. Dcery skrytý význam pravděpodobně neviděly, ale on ano a nepochyboval, že to stejně vnímá i Věra. Přijede-li, řekne tím ano jejímu přání, řekne ano svým závazkům. Přijme změny ve svém životě. Ale to přece není tak jednoduché, obhajoval se sám před sebou. Nebo je? Celá rodina, kromě něj, už v nové realitě žije. Sakra, asi je to jednodušší, než si celou dobu myslel!

Bylo krátce před šestou večer, když se konečně rozhodl. Rozhlédl se po svém domově, vědom si toho, že už nic nebude stejné jako dřív. I když jiné, nemusí to být nutně horší, pomyslel si. S přílivem naděje, že to společně zvládnou, zamkl a vydal se na cestu. Byla v něm malá dušička, přehrával si všechny možné scénáře. Co Věře řekne? Co ona jemu?

Zastavil služební auto na příjezdové cestě. Srdce mu bušilo, jako by mělo vyskočit z hrudi. Stačil udělat sotva pár kroků ke dvířkům, když zpoza rohu chaty vyběhla Věra. Jen na malý okamžik, zlomek vteřiny, se zarazil.

,,Luboši, ztratila se Hanička!“ vykřikla vystrašeným hlasem a spěchala dál do zarostlého koutu zahrady, volala a rozhlížela se na všechny strany.

Jako by nikdy nebyl pryč. Nezbyl žádný čas na překvapené, rozpačité pohledy, omluvy a vysvětlování. Bez váhání se rozběhl za ní. Sehnul se pod každý keřík a smrček, bezvýsledně. Po dvou bral schody na terasu. Najednou proti němu stála uplakaná Marie, vlastně ji ani neznal, ale hned se dovtípil, kdo to je. K čertu s formalitami! Všichni měli strach o malou holčičku a nic dalšího nebylo důležité.

Chytla ho za ruku se zoufalým výrazem ve tváři.

,,Prosím, najděte mi ji, prosím! Neutopila se, že ne? Že se neutopila?!“

Luboš jí pohladil po rameni.

,,Určitě se neutopila, nebojte. Najdeme ji.“

Po pěšině od vody běžely holky, kousek za nimi Erik. Ani ony neměly kdy se podivovat, že je táta tady.

,,Tati!“ rozbrečela se Eva a vrhla se k němu. ,,Pořád se motala kolem nás a najednou... Byl tam tenhle míč... Haničko!“ rozběhla se bezmyšlenkovitě zpátky, skočila do přehrady a zběsile plavala kolem břehu.

Několik vteřin. Luboš pohlédl Marii do očí. Několik vteřin nepředstavitelné, společně sdílené hrůzy a strachu. Několik vteřin, než si uvědomili, co na ně Věra volá.

,,Mám ji! Tady je! Schovávala se nám pod křeslo a usnula tam jak Růženka!“

Všechny pohledy se obrátily k chatě. Věra k sobě tiskla rozespalé děvčátko, a přestože se usmívala, po tvářích jí stékaly krokodýlí slzy.

Luboš došel k nim a vzal holčičku do náruče. Bez váhání mu položila ručičku na rameno a on sotva dokázal potlačit dojetí. Kouzlo trvalo jen okamžik. Jakmile zaslechla blížící se hlasy svých velkých kamarádů, hned chtěla na zem, aby se mohla rozběhnout k nim. Nadšení nebralo konce, holky se předháněly, která si malou pochová dřív, a ta radostně výskala. Jen Erik zůstal stát jako opařený.

,,Mony, radši pojedu domů. Nechci tady dělat zle.“

Než mu v tom stačila zabránit, vydal se ke dvířkům.

Luboš, i když ho neslyšel, velice rychle vyhodnotil situaci.

,,Eriku, počkej! Jestli nespěcháš, možná bychom si mohli dát pivo.“

Erik se zastavil, pomalu otočil a vyčkával.

Luboš myslel svá slova upřímně, dobře si vědom, že má co napravovat, a dal si záležet, aby tak i vyzněla: ,,Mohl bys tu zůstat, prosím?“

Erik se usmál, sotva znatelně přikývl a vykročil zpátky.

Monika vztyčila oba palce a nadšeně prohlásila: ,,To je jasný, táta potřebuje posilu. Byl by tu sám s pěti ženskejma!“

Luboš zakoulel očima a rozesmál se.

***

Eva s Monikou vytáhly z chaty ošoupaný, ale pohodlný ušák, a vyzvaly tátu, aby se do něj posadil. Nemusely říkat dvakrát. Rozvalil se, natáhl nohy a labužnicky se napil piva z orosené sklenice. Spokojeně se rozhlédl kolem sebe. Měl výbornou náladu, všechen stres a obavy posledních dní z něho spadly. V duchu spílal sám sobě, na co jen čekal tak dlouho.

Eva mu podala talířek s opečeným buřtem. Vypadal i voněl znamenitě.

Poškádlila ho: ,,Jsi v tom křesle jako pan král na trůnu.“

Hlavou mu proběhla myšlenka, která ho přiměla k úsměvu a kterou, kdo ví proč, pronesl i nahlas: ,,Jsem jako král, mám trůn a k tomu tři dcery.“

V okolním brebentění, pokřikování a smíchu se jeho poznámka téměř ztratila. Zdálo se, že nikdo nezaznamenal, že vůbec byla vyřčena. Ale Věra ji slyšela.

Zastavila se uprostřed pohybu a vstřebávala obrovský příval štěstí, který ji zaplavil. Luboš zachytil její zjihlý pohled. Na pár okamžiků zapomněli na okolní svět a vnímali jen sebe navzájem. Mlčeli, přesto mezi nimi proudily tisíce slov. Byla to slova pochopení, porozumění, náklonnosti i lásky.

Věra si rychle setřela slzičky dojetí a obrátila se k Marii: ,,Dáme si trochu vína, ano?“

,,Moc ráda. Na co si připijem?“

,,Na nás přece!“ Na zdůraznění svých slov ukázala rukou na všechny dokola. Zhluboka se nadechla a hrdě pronesla přípitek: ,,Na celou naši rodinu!“

Luboš ve svém ušáku nadzvedl sklenici s pivem, aby věděla, že to cítí úplně stejně.

***

Žádná další kapitola už není, příběh je u konce. Děkuji Vám všem, kteří jste dočetli do poslední řádky.

***

Podívejte se, jak celý příběh začal.