O ztrátách, hledáních, nálezech, o dobrých lidech a také o tom, že jsem se ještě tak úplně neprobrala.
Na pravé ruce nosím stříbrný náramek. Cenu vyjádřenou v penězích nemá nijak závratnou, hodnotu pro mě však nevyčíslitelnou. Téměř nikdy ho nesundávám. Téměř.
Tento týden z důvodu rehabilitace sundaný byl. Ve čtvrtek, těsně před odchodem do práce, jsem si ho chtěla zapnout, ale moje nešikovná levá ruka to sama nezvládla a žádné další šikovné k dospozici nebyly.
,,Ale co, požádám kolegyni," vzdala jsem marné pokusy a hodila náramek do postranní kapsy kabelky.
Zrovna ten den byl v práci pořádný frmol, kolegyně i já jsme byly, jak se říká, úplně ,,zapečený", a na milý náramek jsem vzpomněla až druhý den doma. Jenže v kapse kabelky nebyl, ani jinde v kabelce, ani vůbec nikde. Zřejmě jsem ho s něčím nevědomky vytáhla a ztratila. S průkazkou na vrátnici nebo u píchaček? S klíči v šatně?
Cestou jsem se svěřila kamarádovi. Jak jsem ze ztráty rozmrzelá a jak doufám, že někdo náramek našel a odevzdal. Nepotěšil mě, skeptik jeden.
,,Jsi blázen! Ten už nenajdeš! Víš, co je tam všelijakejch lidí!"
Pravda. Měla už bych být probraná (viz článek Jak jsem se probrala), ale ještě tak úplně nejsem.
Lidí, kteří se během tří směn pohybují ve firmě, jsou desítky. V mistrovně na výrobní hale leží na okně ,,Krabička ztrát a nálezů" (brýle, nože, klíče atd.). Na její hraně visel kancelářskou sponkou připnutý můj náramek. Nevím přesně komu poděkovat, přesto děkuju. Mám radost. Stále věřím, že slušných a poctivých lidí je valná většina, že vesmír funguje podle mých představ. A ta provrtaná nádrž? Prostě jen výjimka, která potvrzuje pravidlo.
