Ztráty a nálezy podruhé. Krátký příběh inspirovaný životem, okořeněný jen nepatrnou špetkou fantazie.
Jana
Přemýšlela jsem nad tím pořádně dlouho. Mozkové závity jely na plné obrátky, ale každý nápad se mi zdál úplně obyčejný. Šmejdila jsem na internetu i po obchodech. Pětadvacáté narozeniny má člověk jen jednou a pak – chtěla jsem svého kluka opravdu překvapit a udělat mu radost.
Při jedné z obchůzek nákupního centra mi padly do oka hodinky. Ty byly! Nenápadně krásné, neokázale elegantní, pro Káju jako dělané. Bingo! Moje nadšení vyprchalo při pohledu na cenovku. Nemůžu utratit za jediný dárek téměř třetinu výplaty! Nebo můžu?
Koupila jsem je. Když jsem viděla překvapený a potěšený výraz mého milého, věděla jsem, že to bylo správné rozhodnutí.
********
Karel
V sobotu jsem slavil narozky s kámošema, nefalšovaná pánská jízda po barech. Asi se to povedlo. Probral jsem se druhý den odpoledne s příšernou kocovinou a útržky z večera mi naskakovaly jen postupně. Nějakou chvíli trvalo, než mi došlo, že nemám hodinky, co jsem dostal od Jany. Nebyly nejen na ruce, ale ani nikde jinde po celém bytě. Večer jsem je měl, tím jsem si byl jistý. Prohledal jsem všechno, přemýšlel, kde všude jsme popíjeli a kde mohly zůstat. S ohledem na to, jak mi bylo zle, nevyloučil jsem ani možnost, že jsem je věnoval taxikáři náhradou za pozvracený taxík.
Byl jsem v pěkným průšvihu! Rozhodil jsem sítě. Už to věděli všichni, kromě Jany samozřejmě, ale hodinky stále nikde.
Po pár dnech jsme byli spolu venku a ona se na ně zeptala. Řekl jsem, že jsem je nechtěl v práci poškrábat. Tentokrát to prošlo hladce. Ale jak to bude dál? Další podobná otázka přišla asi za týden a to jsme ke všemu byli zrovna u mě v bytě. Pomóóóc! Jako zázrakem mě napadla ledabylá odpověď, že jsem byl v neděli u rodičů a zapomněl je tam.
Nedalo se nic dělat, vyrazil jsem po obchodech, bohužel stejné jsem nikde neobjevil. Našel jsem je na internetu. Když jsem zjistil sumu, kterou za ně zaplatím, po čele mi stékaly čúrky potu. Objednal jsem je. Měl jsem snad na vybranou?
Byl jsem jako na jehlách, úplně ve stresu, a netrpělivě čekal na balíček. Konečně přišla esemeska od pošty, že je na cestě. Sláva! Teď už to nějak skoulím! Spadl mi kámen ze srdce. Ještě ten den jsme si z Prahy přivezli zrcadlo do předsíně. Jana chtěla, ať ho hned pověsíme, a já souhlasil. V té euforii už mi nic nepřišlo zatěžko.
Odstrčili jsme botník, aby nepřekážel při vrtání. Pod ním byl pěkný binec. Ve vrstvě prachu, zapadlých účtenek a všeho možného ležely ztracené hodinky. Pokoušel se o mě infarkt, ale co nejvíc ležérně a nenápadně jsem se pro ně sehnul.
,,Co to je?“ zeptala se Jana.
Ach jo!
,,Hodinky.“
,,Jaký?“
,,Ty kukačky od tebe.“
,,Cože!? Neříkal jsi, že jsou u vašich?“
,,Už jsem si je včera přivezl. Asi mi spadly za botník, jak jsem si na něj sedal.“
Pomalým krokem, jako by se vůbec nic nedělo, přitom mi srdce mohlo vyskočit z hrudi, jsem zašel do pokoje. Jakmile jsem byl z dohledu, moje ruka zaťatá v pěst několikrát vylétla do vzduchu, doprovázená němými nadšenými výkřiky: ,,Jo! Jóó!! Jóóóó!!!“
Noční můra byla za mnou.
Nechtěl jsem ani věřit svým uším, když se z předsíně kromě šoupání smetáčku po podlaze ozvalo klidné konstatování mé milé: ,,Stejně si myslím, žes je prostě ztratil a teď zrovna náhodou našel.“
S pokorným úsměvem jsem vylezl z pokoje, abych se ke všemu přiznal.
Měl jsem snad na vybranou??
********
PS: Očekávaný balíček byl vrácen odesílateli.
