Někdy se zdá, že máme na výběr, ale ve skutečnosti je jenom jedna možnost ta správná. Která to tedy je?
Kamila spěchala do večerky pro pečivo a dalších pár drobností. Ulice byla poloprázdná, viděla jen staršího pána s pejskem a někde ve dvoře mezi činžáky výskaly děti. Občas projelo auto a z hlavní třídy k ní dolehlo cinkání tramvaje. Přemýšlela, co udělá k večeři.
Koutkem oka zaznamenala nepatrný pohyb na chodníku, sotva půl metru od zaprášené, oprýskané zdi. Otočila se tím směrem. Jen nějaký papírek. Mírný větřík ho nadzvedával, aby se vzápětí zase položil, pořád dokola. Podívala se lépe. To snad... Naklonila se blíž. Ano! Byla to opravdu přeložená pětistovka. Zkontrolovala, zda se nikdo neblíží, a rychle se shýbla pro bankovku. Aha! Nejen jedna, dokonce celý štůsek bankovek! Schovala ho do kapsy a honem pryč.
Doma praštila s taškou hned v předsíni na zem a zavřela se v koupelně. Nedočkavě, třesoucí se rukou vytáhla svazek. Páni! Dvanáct pěkně hladkých, ještě neomšelých pětistovek.
Měla by je vrátit. Především – chtěla by je vrátit. Ale komu? Uložila je v obýváku do horní skříňky, kde bylo místo pro důležité dokumenty.
Zapnula pračku, vyhnala prvňáčka Honzíka od televize a dohlédla, aby si udělal úkoly. Začala krájet zeleninu na lečo a co chvíli popošla ke stolu, aby se mu naklonila přes rameno a zkontrolovala jeho výtvory. Do školních povinností ho musela nutit. Čtrnáctiletá Pavlína byla v tomto směru samostatná odmalička. Tiché, neprůbojné, ale bystré a pečlivé děvče. Minulý týden přinesla jakýsi informační leták. Škola pořádá pro žáky osmých tříd čtyřdenní autobusový zájezd do Paříže. Bylo na ní vidět, jak ráda by se svými kamarádkami jela, a Kamile trhalo srdce, že jí to nemůže dopřát. Bohužel, zaplatit přes čtyři tisíce za výlet a další peníze na výměnu bylo mimo její možnosti samoživitelky. Zatím neřekla definitivní ne, ale ať počítala, jak chtěla, obávala se, že bude muset dcerku zklamat.
Znovu pomyslela na schované pětistovky. Vlastně na ně myslela neustále od chvíle, kdy je zvedla z chodníku. Ležely si jen tak, žádná peněženka, kde by určitě byl i doklad s adresou, kam by je mohla vrátit. Vlastně je to znamení. Zoufale potřebovala peníze a najednou je má. Nechá si je a Pavlínka může ject na výlet. To je přesně ono. Ta holka si to zaslouží.
Když se po osmé ozval zvonek, strašně se vylekala. Třeba ji někdo viděl, že sebrala peníze, a už ji hledají. Ale to je blbost! Úplně zapomněla na Alenu z vedlejšího vchodu. Domluvily se ráno, že večer zaskočí na kus řeči a donese zase oblečení, z kterého její kluci už vyrostli.
Seděly spolu v kuchyni a pily kafe.
Alena prohodila: ,,U nás v baráku je pozdvižení. Bába Popelková na každýho zvoní. Ztratila peníze.“
V Kamile by se krve nedořezal. Za normálních okolností by se zúčastněně zeptala na podrobnosti, ale momentálně měla krk úplně sevřený a navíc cítila, že rudne.
Alena se napila vody a pokračovala bez vyzvání: ,,Je mi jí líto. Škudlí, jak může, nic si nedopřeje, všechno cpe dětem a vnoučatům. Teď o víkendu má přiject její dcera s rodinou. Vybrala úspory, ztratila to a teď je vyřízená, že pro ně nic nemá.“
,,Kolik to bylo?“
,,Prej šest tisíc.“
Ještě nějakou chvíli klábosily o všem možném, i když Kamila byla myšlenkami úplně někde jinde. Alena odložila prázdný hrneček, poděkovala a loučila se.
,,Ještě k Popelkový zajdu. Prosím tě, bůhví kde peníze má. Možná někde v tašce. Vždyť šla jenom tady z hlavní ze spořitelny.“
Kamila strávila noc beze spánku. Myslela na Pavlínku a její velké přání. Myslela na paní Popelkovou, která si svých peněz stejně vůbec neužije. Myslela na to, co by udělat chtěla. A myslela na to, co udělat musí. Před půl šestou se oblékla, vzala bankovky a vyšla na ulici. Chvíli nervózně chodila sem a tam. Zastavila se před vedlejším vchodem a stiskla zvonek s ručně nadepsanou jmenovkou ,,Popelková“.
